oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

A/N: Ahoj! Tak jsem dneska dostala nějakou psavou a konečně dopsala i další kapitolu k téhle povídce. Jak už jsem psala u sušenek, je mi hrozně líto, že jsem vás ta zanedbávala, u téhle povídky ještě o dost víc, než u sušenek…

Jinak vám moc a moc děkuju za minulé komentáře, byly totiž skvělé a jsem moc ráda, že se vám povídka líbí :) Snad se vám bude líbit i teď, když byla tak velká odmlka… Moc prosím o komentáře :)

Užijte si kapitolku a mějte se krásně :)

Vaše Naiad

Akorát se vrátil z knihovny. Chtěl se tam učit na velký test z Přeměňování, který ho v pondělí měl čekat, ale bohužel se toho moc nenaučil. Bylo to tím, že hned kousek od něho seděla Lily. Místo toho, aby četl knihu, koukal se přes její okraj na rudovlásku. Také se učila na test, jenže byla o dost úspěšnější než on. Nakonec to vzdal a knihovnu opustil. Učit se může ještě zítra.

Šel rovnou do své ložnice, kde potkal své kamarády. James se Siriusem seděli na jedné posteli a o něčem se vášnivě bavili, když ale do místnosti přišel Remus, svého rozhovoru okamžitě nechali. Moc se nad tím nepozastavoval, poslední dobou se tak totiž chovali pořád, a když ho do svých plánů nechtěli zasvětit, on se nevnucoval, i když mu to bylo líto. Sedl si na svou vlastní postel a do ruky si vzal rozečtenou knihu.

„To už je ale hodin,“ prohlásil z ničeho nic James. Remus se podíval na hodinky a zjistil, že je teprve šest hodin odpoledne.

„Jo, to máš pravdu,“ přitakal Sirius a protáhl se. „Ale kde je Peter? Neříkal, že se v pět vrátí z kuchyně?“

Rozhovor, který mezi sebou ti dva vedli, byl velice zvláštní. Mluvili dost nahlas, tak, aby je Remus slyšel. A i když dělal, že se o ně nezajímá, uši měl nastražené, byl až moc zvědavý.

„Jo, říkal, jenže já se za ním nemůžu jít podívat, mám trénink. Co když se mu něco stalo?“ Jamesova starostlivost o Petera byla zvláštní, nikdy totiž takový nebyl.

„No, já taky ne. Mám schůzku s jednou šesťačkou z Mrzimoru.“

Chvíli bylo ticho, ale potom se oba dva najedno zeptali: „Náměsíčníku?“

Remus chvíli nereagoval, aby nevypadal, že je poslouchá. Potom odložil knihu. „Co je?“

„Víš, říkali jsme si, kde je Peter. Víš, jestli se mu něco nestalo,“ řekl James.

„Určitě je v kuchyni,“ odpověděl bezstarostně Remus. „Za chvíli jistě přijde.“ Opravdu si tím, kde je Peter, hlavu nelámal.

„Ale už měl přijít před hodinou,“ namítl Sirius. „Nemohl by ses za ním jít podívat. My totiž nemůžeme.“

„Nechte ho být, když se zdržel v kuchyni, tak jistě věděl proč. Třeba skřítci zrovna vaří něco dobrého.“

„Před večeří?“ zeptal se pochybovačně James.

„Přeci ho znáte,“ prohodil Remus a znovu si vzal do ruky knihu.

„Víš, ale říkali jsme si, jestli mu opravdu něco není. Chtěli bychom mít jistotu, že je v pořádku.“ Sirius opravdu vypadal, že se o Petera bojí. Remus se snažil zjistit, proč o něj mají takový strach.

„Náměsíčníku,“ oslovil ho James, když je Remus přestal znovu vnímat. „Budeme klidnější, když budeme vědět, že je s tebou.“

Remus si povzdychl. Nemohl přece svým kamarádům říct ne, to se nedělá. „No, tak dobře.“

Zvedl se a než stačil odejít, kluci mu vyjádřili svůj vděk. Pomalu se vydal pryč ze společenské místnosti a přemýšlel, proč se James se Siriusem chovali tak divně. Bylo to až moc podezřelé. Že by chtěli, aby zmizel z pokoje, aby se mohli dál bavit? Nedozvěděli se náhodou o tom, že se zamiloval do Lily Evansové, a teď se snaží vymyslet nějakou pomstu? Třeba někdy kolem úplňku? Nálada mu klesla pod bod mrazu. Najednou měl pocit, že se to ti dva doopravdy dozvěděli a že mu dají zavyučenou. Do lásek svých kamarádů se totiž nikdy nemáš zamilovat. U Jamese to platilo dvojnásob.

Byl tak zdrcený ze svých myšlenek, že málem vchod do kuchyně přešel. Musel se prudce zastavit, aby vybral zatáčku. Naštěstí tímto zastavením dostal z hlavy všechny nepříjemné domněnky, které se mu honily hlavou. Konečně se objevil před obrazem se zátiším. Očima vyhledal krásně vypadající hrušku, kterou jemně polechtal. Přišlo mu zvláštní tímto způsobem otevírat vchod do kuchyně, ale jestli to vymyslel Brumbál nebo někdo jemu podobný, nebylo se čemu divit. Hruška na obraze se zachechtala a místo ní se objevila klika. Ještě chvíli přemýšlel o tom, kdo by mohl tento vchod vymyslet, a potom zabral za kliku. Dveře do obrovské kuchyně se otevřely a než stačil vůbec do místnosti vejít, okolo něj se nahromadil půl tucet malých ošklivých skřítků s očima jak tenisáky.

„Dobrý den, pane,“ začali ho všichni najednou zdravit a hluboce se uklánět. Vždycky se cítil zvláštně, když to dělali. Vždyť se ukláněli vlkodlakovi!

„Dobrý den,“ pozdravil je také. „Petře?“ zavolal na svého kamaráda, kterého ale nikde neviděl.

„Už na vás čeká, pane,“ řekl jeden ze skřítků s čokoládově hnědýma očima.

„Kdo?“ zeptal se nechápavě. Měl přece najít Petera. Jak by ten mohl vědět, že za ním jde?

„Ta slečna přece!“ vypískl další skřítek, který podle hlasu byl spíše skřítka.

„Jaká slečna?“ Byl naprosto mimo. Někdo na něj čekal? A ještě k tomu dívka? Nebyl s to si uvědomit, kdo by to tak mohl být.

Místo toho, aby mu skřítci odpověděli, dva z nich se odebrali někam dozadu. A když se vrátili, za ruce drželi jeho plavovlasou spolužačku Sandru.

„Ahoj, Reme!“ pozdravila ho vesele.

„Sandro? Co tady děláš?“ Byl zmatený. Proč na něj čekala Sandra?

Místo rozzářeného úsměvu, který měla před chvílí na svých rtech, se zatvářila zmateně. „Co tady dělám? Vždyť jsme se tu měli sejít.“

„Já o ničem nevím.“

Sandra si dala hlavu do dlaní a u toho kroutila hlavou. „Já je zabiju!“ řekla nešťastně. Nečekala na Remusovu reakci a rozhodla se odejít. Už tak byla tato situace dost trapná.

Vlkodlak ji stihl zastavit přede dveřmi. Chytl ji za ruku a tázavě se na ni podíval. „Koho zabiješ?“

„Přece Blacka s Potterem! Všichni jste si ze mě chtěli udělat srandu a já vám na to skočila!“ byla nepříčetná a snažila se vytrhnout ruku z jeho sevření.

„Počkej! Já nevím, o co tu jde.“

„Já jsem taková husa! Jak mě mohlo napadnout, že bys ty mohl…“ nechala větu nedokončenou.

Prozatím se rozhodl nic neříkat. Dal jí konejšivě ruku okolo ramen a pomalu ji vedl na místo, odkud před chvíli odešla. Když zašli za roh, objevil se před nimi kulatý stůl se dvěma židlemi. Na stole byly dvě velké bílé hořící svíce. Až teď Remusovi došlo, o co šlo Jamesovi a Siriusovi. Chtěli mu domluvit rande s dívkou, kterou on neměl rád. Jak je to proboha napadlo? Posadil Sandru na jednu z židlí a potom si sedl na tu druhou. Chvíli na ni zamyšleně koukal.

„James se Siriusem nám domluvili rande?“ zeptal se po chvíli.

„Jo a já jim uvěřila, že se ti líbím,“ řekla naštvaně. „Vždyť mi říkali, že se na mě pořád koukáš!“

Remus si najednou uvědomil, jak to ty dva napadlo. On se přeci díval skoro pořád na partu holek z jejich ročníku. A oni usoudili, že ta vyvolená je Sandra. Na chvíli pocítil úlevu. Ani jednoho z nich nenapadlo, že by se koukal na Lily. Jenže hned si uvědomil, že když zjistí, že se nedíval na Sandru, tak si možná rychle uvědomí, na koho se to vlastně díval.

„Sandro, za oba se omlouvám,“ řekl. „A ty mě máš…?“ nedokázal otázku doříct, protože mu přišlo tak trochu absurdní, že by ho nějaká dívka mohla mít ráda.

„Ráda?“ zeptala se. „Reme, jsi přece hrozně milý a chytrý, je těžké nemít tě ráda.“

Tohle ho zahřálo u srdce, možná to bylo proto, že by si to samé mohla myslet i Lily.

„Je mi líto, že to tak dopadlo,“ řekl po chvíli.

„Víš, říkala jsem si, když ses nedíval na mě, na koho tedy?“

Neodpovídal. Na tohle přece nemohl odpovědět. Nikdo se to totiž nesměl dozvědět.

„Na Caitlin?“ zeptala se, když nic neříkal.

„Ale ne, Caitlin je jen kamarádka,“ odpověděl. Nedokázal si představit, že by se zamiloval do dívky, jako byla Caitlin, do ztřeštěné a trochu bláznivé holky.

„Do Lily?“ zeptala se překvapeně. A když Remus nijak nereagoval, bylo jí jasné, že se opravdu koukal na Lily. „Ale vždyť, vždyť James…“

„Já vím!“ zaúpěl Remus a dal si hlavu do dlaní. Bylo to proto, že si znovu uvědomil, jak je hrozné milovat dívku, kterou miloval jeho nejlepší kamarád, ale bylo to i proto, že se to někdo dozvěděl a on se bál, že si to Sandra nenechá pro sebe. A on už nebude jen vlkodlak, ale vlkodlak bez kamarádů.

„Jsem v šoku!“ vyhrkla Sandra a překvapeně se na Remuse dívala. „Já vím, že spolu máte skvělý vztah, ale myslela jsem si, že jste jen kamarádi!“

„Nikomu to nesmíš říct!“ řekl Remus, když se konečně trochu uklidnil. „Prostě nikomu, ani Caitlin, ani Siriusovi, ale hlavně ne Lily a Jamesovi!“

„Ale proč?“

„Nikomu to neřekneš!“

„Ale co kdyby Lily…“ nechala větu nedokončenou. Remus najednou pocítil radost z možnosti, že by ho Lily mohla mít ráda, ale hned tuhle příjemnou myšlenku zahnal.

„Já tohle Jamesovi nemůžu udělat! Prostě nemůžu! Tak hrozně mi pomohl. Musím se s tím prostě vyrovnat. Až odejdeme ze školy, bude všechno lepší, snad na ni zapomenu.“

„Ale co budeš dělat celý ten půl rok? Budeš na ni hledět a v duchu si přát, aby se do ní James nikdy nezamiloval? Vždyť se z toho zblázníš!“

„Jo, přesně tohle budu dělat.“

„Ty máš jen tři možnosti, nevídat ji, což je prakticky nemožné, nebo jí všechno říct, čímž pravděpodobně ztratíš nejlepšího kamaráda, nebo začít chodit s jinou holkou a modlit se, aby ses zamiloval do ní.“

„A kdo by byl se mnou ochoten chodit?“ zeptal se nechápavě.

„Kdo asi, Reme?“ zeptala se a chytla ho za ruku, kterou měl na stole. Nepatrně sebou škubl, protože nebyl na žádné dívčí doteky zvyklý.

„Ty bys byla ochotna se mnou chodit i za předpokladu, že víš, že jsem zamilovaný do někoho jiného?“

„Za zkoušku nic nedáme,“ řekla a usmála se.

Chvíli se na ni nechápavě díval. Vždyť ona zoufale hledala někoho, s kým by mohla chodit a bylo jí jedno, že by ten člověk, miloval někoho jiného. Nebo že by byla zoufale zamilovaná do něho? Ne, to bylo nepravděpodobné, kdo by mohl být do něj zamilovaný? Jenže zoufalé problémy si žádají zoufalé řešení, a oni oba měli zoufalé problémy. Ale bylo tohle řešení? Možná bylo, ale velmi zoufalé.

„Dobře,“ odpověděl a Sandra se najednou rozzářila, takže byla zase o dost hezčí. „Ale jestli to nevyjde, musíš mi slíbit, že nikomu nic neřekneš.“

„To je samozřejmost, Reme!“

„Tak se tedy navečeříme?“ zeptal se a snažil se usmát. Moc mu to ale nešlo, protože se z celé téhle situace cítil nesvůj. Měl totiž dívku, jeho první dívku. Ale bohužel to nebyla ta, kterou miloval.

2. kapitola                                                                                          4. kapitola