30. kapitola - Seznámení
Okamžitě mě napadlo, že by s ní mohl být ten, o kom se snažíme dozvědět alespoň měsíc. Proto jsme přišly ještě blíž ke kameni, u kterého byli. Opravdu tam seděl nějaký kluk. Když jsem se na něj podívala pořádně, zjistila jsem, že je to Jeffrey Moon, Zmijozelský prefekt.
Proč zrovna on? Vždyť je ze Zmijozelu! Kdyby táta věděl, co mi teď probíhá hlavou, tak si poslechnu alespoň hodinový proslov na téma: Nikdo ze Zmijozelu není strašný, v Nebelvíru jsou horší, tedy kromě a mé mámy a někdy i mě.
„Neměli bychom už někomu říct, že spolu chodíme?“ zeptala se Ginny.
„Ty víš, že jestli se to dozví tvoji kamarádi, tak se s tebou přestanou bavit. A jestli se to dozví někdo ze Zmijozelu, tak to bude ještě horší.“
To si opravdu myslí, že bych se s Ginny přestala bavit jen kvůli tomu, že chodí s takovým idiotem, jako je on? Asi ano. Samozřejmě bych byla radši, kdyby si vybrala někoho jinýho, ale přece nemůžu bránit kamarádce, aby chodila s nějakým klukem.
Chvíli se ještě bavili o tom, jestli řeknou někomu o jejich vztahu. Asi za deset minut se zvedli a políbili se. Ginny se rozloučila a vyšla směrem, kde jsme byly my. Jakmile nás uviděla, vytřeštila oči a zatvářila se trochu vyplašeně. Po chvíli jsem jasně viděla, jak se jí mění nálada. Trochu zrudla a podle toho, jak přivřela oči, jsem věděla, že to není tím, že by se styděla. Ne, byla příšerně naštvaná.
„Vy jste mě špehovaly?“ zasyčela.
„Ne, hledaly jsme tě,“ vysvětlila jsem.
„Proč jsi nám to neřekla?“ zeptala se Kate nechápavě. Asi jí bylo úplně jedno, že ten kluk, se kterým se naše nejlepší kamarádka před chvílí líbala, je zrovna ten idiot ze Zmijozelu.
„Protože jsem se bála toho, jak budete reagovat,“ odpověděla. Najednou se za jejími zády se objevil Moon.
„Co tady děláte?“ zeptal se svým typickým arogantním tónem.
„Co ti je do toho?“ vyjela jsem na něj naštvaně.
Šlo na něm vidět, že by na mě nejradši poslal nějaké hodně bolestivé kouzlo, ale Ginny po něm střelila varovným pohledem. Jen se ušklíbl a odešel pryč. To se stalo snad poprvé za můj život. Ginny má na něj dobrý vliv.
„Takže teď, milá zlatá, jdeme k nám do pokoje a ty nám všechno vysvětlíš,“ řekla Kate a usmála se.
„Vám to nevadí?“ zeptala se překvapeně.
„No,“ protáhla jsem. „Ne, že bych z toho byla nadšená. Ale přece ti nejlepší kamarádky nemůžou schvalovat kluky. Tys nám taky Jamese a Martina předem neschválila.“
Ginny se zářivě usmála a vyrazila směrem k hradu.
Jakmile jsme dorazily do nebelvírské věže, okamžitě jsme zalezly do ložnice a sedly si na mojí postel.
„Tak povídej, jak jste se dali dohromady? Přeci jenom nás moc nemusel a mě pořád ještě nemusí,“ řekla jsem.
Ginny se jen ušklíbla a začala vyprávět.
***
Z pohledu Ginny
Stalo se to asi před třemi měsíci. Ten den jsme dostali úkol z Lektvarů a já jsem si ho co nejdřív chtěla udělat. Věděla jsem totiž, že to bude zase strašně moc práce a spoléhat na to, že ho budeme dělat společně, jsem nemohla. Abych měla klid, šla jsem do knihovny. Sice tam chodí plno lidí, ale určitě tam je větší ticho než ve společence. Chtěla jsem být opravdu sama a tam jsem si sedla do toho rohu, kam není moc vidět. Dokonce ani knihovnice tamtudy moc nechodí.
V klidu jsem pracovala na tom pojednání pro Snapea. Překvapivě jsem se do toho zabrala a neměla jsem ponětí o čase. Docela mě to i bavilo, a tak jsem si hledala další a další knížky, abych zjistila co nejvíc informací.
Ale nakonec mě přemohla únava. Klížily se mi oči a já už přestala vnímat text, který jsem četla. Musela jsem se projít a jelikož bylo už opravdu pozdě, musela jsem na kolej. Jenže byl tu problém. Knihovna byla zamčená. Vytáhla jsem hůlku a snažila se dveře otevřít kouzlem. Ale překvapivě se nic nestalo. Zkusila jsem to několikrát, používala různá kouzla, ale nic.
„To se ti nepovede, Thomasová,“ ozvalo se za mnou. „Už jsem to zkoušel. Ty dveře jsou na heslo. A to heslo ví jen primusové a profesoři. Myslel jsem, že tu budu sám, škoda.“
Otočila jsem se a spatřila Jeffreye.
„To mi chceš říct, že strávím celou noc v tvojí společnosti?“ zeptala jsem se. Ta představa byla strašná.
„Bohužel. Taky nejsem zrovna nadšený, ale lepší ty než Malfoyová.“
„Jak to, že jsi nevěděl, že madame Pinceová zavírá knihovnu?“
„Protože jsem jako ty seděl v místě, kde není skoro nic slyšet.“
Hodila jsem věcmi na stůl a sedla si do křesla. To je opravdu super, já budu na jednou místě s tím kreténem. Proč tady není Anna? Ta by alespoň věděla heslo a já bych se už válela v mojí krásné červené měkoučké postýlce.
„Jak to že nevíš heslo do knihovny, když tvoje milá kamarádka je Primuska?“
„Znám jen to starý. Dneska se totiž heslo měnilo a já jsem Annu viděla naposledy při obědě.“
„Copak naše Primuska se zahazuje s Primusem a na tebe nemá čas?“ Šlo vidět, že si to naprosto užívá a baví se tím, ale v tu chvíli mě tak naštval, že jsem si toho nevšímala. Pravděpodobně bych se chovala jinak.
„Jestli má na mě Anna čas, ti může být někde,“ zavrčela jsem.
„A ta mudlovská šmejdka se na tebe taky vykašlala, že? No jo, Weasley je asi lepší.“
To to už jsem nevydržela a vytáhla hůlku. „Drž hubu!“ zařvala jsem a namířila na něj hůlkou.
„Že bych říkal pravdu?“ Snad jsem v životě ještě nepotkala člověka, který mě dokáže takhle vyprovokovat. Kretén.
Začala jsem zhluboka dýchat, abych se alespoň trochu uklidnila. Stejně mi to skoro vůbec nepomohlo. Nejradši bych na něj vyslala nějaký hezký kouzlo, ale nebudu si přidělávat zbytečně problémy.
„Můžeš dělat, že tady vůbec nejsem? Opravdu by mi to pomohlo,“ řekla jsem po chvíli a šla si sednout co nejdál od něj. Celkem se divím, že jsem to řekla klidně.
„Přeci se tady nebudu nudit. Tebe provokovat je zábava, možná by byla větší, kdyby tady místo tebe byla Malfoyová, ale pro dnešek mi stačí provokovat tebe,“ řekl a sedl si do křesla vedle mě.
„To si myslíš, že se nechám provokovat od takového debila, jako jsi ty?“
„Bez toho debila by ta věta zněla líp. A samozřejmě, že si myslím, že se necháš ode mě provokovat, protože každý, kdo má za předka Weasleyho nebo je Weasley, se nechá provokovat.“
Tak tohle přehnal. Vstala jsem a přišla k němu. „Ještě jednou řekneš něco o mé rodině, tak si mě nepřej.“
„Weasleyovi jsou jen špína kouzelnického světa,“ zatrylkoval vesele a ušklíbl se.
Napřáhla jsem se a vlepila mu facku. Podle toho, jak mě bolela ruka a jak to plesklo, to byla asi dobrá rána.
Chytil si rukou tvář a vražedně se na mě podíval.
„Tak tos přehnala,“ zavrčel, vstal a chytil mě pod krkem.
„Okamžitě mě pust!“ řekla jsem trošku přidušeně. Do zad mě tlačila police s knihami a špatně se mi dýchalo, ale přesto jsem myslela jen na to, jak mu to vrátit. Měla jsem sto chutí mu plivnout do ksichtu, kreténovi. Jediné, co mě trochu uspokojovalo, byl otisk mojí ruky. Doufala jsem, že ho to pořádně bolí.
„A proč bych to měl dělat?“ Pořád se na mě blbě usmíval.
„Třeba proto, že mě za chvíli udusíš.“ Jakmile jsem to řekla, stisk povolil, ale ten kretén mě nepustil. „Pusť mě. Dělej, že jsem vzduch, neexistuju. Jsi tady sám, nikdo jiný. Chovej se jako doma, ale HLAVNĚ MĚ PUSŤ!“
„Copak, vadí ti moje přítomnost?“ Pořád mě držel.
„Tys to pochopil? Přeci nejsi tak blbej, jak jsem si myslela.“
„Thomasová, ty si koleduješ o to, abych ti něco udělal.“
„A co mi uděláš, Moone? Víš, hrozně se tě bojím.“
Přivřel oči, ale už mi nic neřekl. Pomalu mě pustil a překvapivě odešel na druhou stranu knihovny.
Co se stalo? Že bych řekla něco, co jsem neměla? Patří mu to, neměl mě škrtit. Ale stejně mě zajímá, co se stalo. Mám se ho zeptat? Radši ne, ještě by po mně mohl vyslat nějaký bolestivý kouzlo.
Sedla jsem si do křesla vedle něj a zakoukala se do vyhasínajícího krbu. Takhle jsem seděla asi čtvrt hodiny. Potom jsem si prohlížela regály s knihami. Nechtěla jsem usnout. Kdybych tady byla sama, tak klidně usnu, ale když je tady se mnou i Moon, tak si radši budu dávat pozor, kdo ví, co by mohl dělat.
Samozřejmě očumování knih mě taky omrzelo. To ticho bylo opravdu strašný. To nemůže něco alespoň říkat? Asi ne. Proč jsem mu říkala, ať se chová, jako kdybych byla vzduch? Vždyť tady za chvilku umřu nudou. Takhle jsem se snad ještě nenudila. Bylo by lepší, kdyby měl blbý kecy, než to debilní a chvílemi i trapný ticho.
Už byly dvě ráno. To už jsem nevydržela a rozhodla se s ním bavit.
Chvilku jsem přemýšlela, na co se ho zeptám. Opravdu mě napadaly skvělé a duchaplné věty jako „Jak se máš?“ nebo „Že je dneska moc hezky?“
Potom mě napadlo něco, co mě celkem zajímalo.
„Proč skoro všichni ze Zmijozelu nemáte rádi Weasleyovi?“
Já to totiž nechápu. Jsme přeci normální lidi jako oni. Jsme úplně normální kouzelnická rodina. Sice když bylo mé mamce asi jako mě, tak byli chudí, protože jich bylo jak máku, ale teď když nás je méně, tak jsme úplně normální kouzelnická rodina, která má dost peněz, určitě víc než dřív.
Překvapeně se na mě podíval. Asi nečekal, že se ho na to zeptám. Spíše nečekal, že se ho zeptám vůbec na něco.
„Proč se ptáš?“ zeptal se mile. Vím, že to zní dost nepravděpodobně, ale opravdu to znělo mile. Tedy alespoň mně to tak připadalo. Asi zapomněl na to, kdo jsem.
„Protože mě to zajímá. Proč bych se asi jinak ptala?“
„Protože většina kouzelníků ve Zmijozelu jsou z čistokrevných černokněžnických rodin, kde je učí, s kým se mají bavit, kdo je ten správný člověk. No a samozřejmě jim řeknou, kteří kouzelníci jsou špatní a se kterými kouzelníky se nemáš vůbec zahazovat. Ti kouzelníci, co nejsou z čistokrevných rodů, se to učí od těch, kteří jsou.
No a tak nám například říkají, že všichni, co jsou Weasleyovi, jsou jen podřadná kouzelnická rodina. Stačí?“
„Stačí. A proč nemáte rádi Annu? Vždyť je taky z čistokrevného a černokněžnického rodu.“
„Protože její otec si vzal mudlovskou šmejdku, to je snad jasný.“
„To je všechno?“
„No pro většinu čarodějů je to dost. Nikdo nečekal, že by si vzal mudlovskou šmejdku, která zničí celé sídlo Malfoyů.“
„Ale Hermiona je dobrá čarodějka, určitě lepší než většina čistokrevných kouzelníků.“
„To je možný, ale pro nás to nic neznamená. Jen málokdo se zaplete s mudlovskou šmejdkou.“
„Neříkej to.“
„Co?“
„Tu urážku, je to hnusný.“
Celkem mě překvapilo, že dál už pojem „mudlovský šmejd“ nepoužíval. Nikdy by mě nenapadlo, že bychom si mohli takhle popovídat. V knihovně jsme samozřejmě usnuli, ale asi jen na tři hodiny. V půl sedmé přišla madame Pinceová a probudila nás.
„Co jste tady dělali?“
„Vy jste nás tady zavřela,“ řekl jí Moon.
„To není možné.“
„A jak bychom se sem dostali? To si myslíte, že jsme tady naschvál spali?“ zeptala jsem se.
„Tak jděte okamžitě na svou kolej.“ Vyhodila nás. Asi pochopila, že mluvíme pravdu a nechtěla to přiznat.
Potom jsme se ještě potkali na famfrpálovými hřišti. Zase jsme si skvěle pokecali. Nikdy by mě nenapadlo, že bych si mohla zrovna s ním takhle popovídat. Potom jsme se scházeli v knihovně a kecali spolu.
Časem jsme na sebe neměli už žádné blbé kecy. On přede mnou neurážel nikoho z mé rodiny ani žádného mého kamaráda. Pomalu ale jistě mezi námi vznikalo přátelství. Sice bylo ze začátku opravdu malinké, ale časem jsme se víc poznali.
A potom už to nebylo jen přátelství. Zjistila jsem to asi před měsícem. Ani nevím, jak se stalo, že jsme spolu začali chodit.
***
Ginny domluvila a asi čekala na to, jak budeme reagovat. Musím se přiznat, že by mě nikdy nenapadlo, že by se Moon mohl chovat takhle, jak ho popisovala Ginny.
„Proč jsi nám nic neřekla? Víš, že jsme se teď měsíc trápily s hledáním kluka, který by s tebou mohl chodit?“ zeptala se Kate.
Ginny se rozesmála. „Jak jsem to měla tušit? A hlavně ty máš co říkat. Nebylas to náhodou ty, kdo Merlin ví dlouho tajil, že chodí s Martinem? Dozvěděla jsem se to, až když po sobě Martin s Brianem začali metat kletby a urážky.“
„Za to se omlouvám, ale po té oslavě Anniných narozenin jsme se báli na vaši reakci.“
„To my taky.“
„Teď to víme, takže se hlavně nehádejte,“ vložila jsem se do toho.
„Víš, že jsme si myslely, že by to mohl být můj brácha?“
„Fakt?“ vykulila oči.
„Jo. Byl jedna z možností,“ odpověděla jsem. „Náhodou by to bylo super.“ Kate se na mě znechuceně podívala.
„A kdo byl další možnost?“
„Potom tam byl Jeffrey Moon, alespoň jeden typ nám vyšel. Tom Dius, George Marrant a ještě jedna možnost byl John Celer, ale doufaly jsme, že jsi inteligentní a nemáš v oblibě hloupé lidi jako je on,“ odpověděla jsem.
„Já a John Celer? To jste nemyslely vážně, že ne?“
„Byla to jedna z možností, ale jak už říkala Anna, doufaly jsme, že se ti nelíbí.“
„Umíte si to představit? Šla bych s ním po pozemcích hradu a vysvětlovala mu levitační kouzlo.“
„Ale, tak hloupej zase není, tohle kouzlo musí umět. Ale asi bys mu vysvětlovala dost věcí z nový látky.“
„Ale hloupej je dost, Anno.“
„Samozřejmě, všichni jsou hloupí, jen naše Kate je prudce inteligentní,“ neodpustila jsem si.
Za to jsem dostala pěknou ránu polštářem do hlavy. Taky jsem si vzala polštář a hodila ho po Kate. Díky tomu vznikla polštářová válka. Za chvíli vzduchem lítaly i přikrývky a pyžama. Pořád jsme se smály a nemohly přestat.
Vždycky, když Ginny řekla, že jde do knihovny, jsme si s Kate domyslely, že jde za Moonem. Až teď jsem si uvědomila, jak hrozně byla nápadná. Už bylo docela trapný, když odcházela vždy buď v celou hodinu nebo ve čtvrt nebo v půl nebo ve tři čtvrtě. Ale vždy jí to procházelo, protože ještě nikdo nevěděl a asi ani netušil, že by měla něco s Jeffreym Moonem.
Konečně jsme se začali učit na zkoušky. Ginny toho uměla z nás nejvíc. Většina se učila. Ve společenské místnosti nebo v knihovně jste většinou mohli vidět jen páťáky a sedmáky. Všichni jsme toho měli nad hlavu, ale stejně se to dalo přežít. Únor ubíhal a my se pořád učili. Venku sněžilo a bylo hnusně, na to si stěžovali hlavně James, Brian, Martin a Ginny, protože museli chodit na tréninky. Byla jsem vděčná, že famfrpál nehraju. Sice mám ráda sníh, ale co je moc, to je moc.
Roztáhla jsem nebesa své postele. Bylo asi jedenáct večer. Nemohla jsem usnout, pořád jsem před sebou viděla učebnici obrany, hrůza. Už jsem se nemohla dočkat, až budu mít ty blbý zkoušky za sebou.
Asi za půl minuty se roztáhly i nebesa postele, kde spala Ginny. „Taky nemůžeš spát?“ zeptala se.
„Ne, nemůžu. Pořád mám před sebou kapitolu o lordu Voldemortovi.“
„Tak to se opravdu máš.“ Ušklíbla se.
V tom se roztáhla nebesa i Kateiny postele.
„Doufám, že jsme tě neprobudily,“ řekla jsem.
„Ne, vstala jsem, protože jsem vás slyšela. Asi bude větší zábava kecat s vámi než se převalovat v posteli.“
Vstala jsem a omotala jsem okolo sebe přikrývku.
„Co děláš?“ zeptala se Ginny.
„Jdu k jedný z vás, přeci tady nebudeme řvát na sebe přes celej pokoj.“
„To je fakt,“ řekla Ginny a udělala to samé. Obě jsme se nacpaly ke Kate.
„Tak jak je to mezi tebou a Moonem?“ zeptala jsem se Ginny.
„Jo, dobrý.“
„A to je všechno? To nám víc jako neřekneš? Vždyť jsi naše kámoška!“ namítla Kate.
„A co chcete slyšet?“
„Všechno. Ginny, z tebe to leze jak z chlupatý deky,“ přidala jsem se.
„Spali jste spolu už?“ zeptala se Kate.
„Jo.“
„Podrobnosti,“ vybídla jsem jí.
„Poprvé to bylo asi před měsícem.“
„To bylo určitě v ten den, jak jsi přišla až ráno, že jo?“ zeptala jsem se.
„Ještě o něco dřív. Šli jsme nahoru do západní věže. Dál si to snad domyslíte, přeci vám nebudu říkat krok po kroku.“
„A jakej je?“ byla zvědavá Kate.
„Sice nemůžu nějak moc porovnávat, ale určitě je lepší než Will.“
„Tys spala s Palomou?“ vydala jsem ze sebe překvapeně. „Pamatuju si, že jste spolu chodili, ale nikdy jsi nám neřekla, že jste spolu spali.“
„Já jsem vám to opravdu neřekla? To není možný.“
„Anno, to jsi tak hrozně zapomětlivá? Vždyť nám to říkala minulý rok, ty si to vážně nepamatuješ?“
„Jo, já už vím,“ vzpomněla jsem si.
„A co ty, Kate, a můj bratránek? Ještě jsi nám neříkala nic o těch narozeninách,“ řekla Ginny.
„No, jak dopadly ty narozeniny?“ zeptala jsem se.
„Skvěle, a proto jsme přišli tak pozdě.“ Usmívala se.
„A jakej je? Ty můžeš porovnávat trošku víc, že jo?“ zeptala jsem se.
Chvíli přemýšlela a u toho si namotávala na prst pramen vlasů.
„Na ty narozeniny to byl mazec. Stačí?“
„Mně to stačí. Nemusím vědět zas úplně všechno o mém bratránkovi.“
„Ještě něco bys ale přidat mohla, nemyslíš?“
„Ty chceš slyšet, že to bylo skvělý, úžasný nebo ještě něco jiného?“
„Když víc neřekneš, co můžu dělat.“
„A co ty, Anno? My jsme se pochlubily, takže bys mohla i ty,“ řekla mi Ginny.
„Vážně to chcete slyšet?“
„Samozřejmě, že jo. Chci vědět, jestli by mělo cenu ti přebrat Jamese,“ řekla Ginny a začala se potichu smát, aby neprobudila Sally a Paulu.
„To bys zkusila jednou a naposledy, to si piš.“
„Tak říkej,“ pobídla mě Kate.
„No, poprvé hrozný, protože si skoro nic z toho nepamatuju. Ale potom to bylo úplně o ničem jiným.“
„Jak to, že si nic nepamatuješ?“ zeptala se Ginny. No jo, ona vlastně neví o tom, že jsem se s Jamesem vyspala na konci prázdnin, o tom ví jen Kate.
„No protože jsem byla opilá.“
„Ona se s ním vyspala na konci prázdnin. Chudák byla na mol,“ vysvětlila jí Kate.
„Jak to, že o tom nevím a Kate jo?“
„Protože jsem jí to řekla o Vánocích. Sorry, neuvědomila jsem si, že jsi u toho nebyla.“
Na tohle téma jsme kecaly ještě hodně dlouho. Nic nového jsem nezjistila. Bavily jsme se také o blížících se Kateiných narozeninách. Jak je oslavíme a jestli má něco v plánu i Martin. Také jsme se bavily o Ginny a Jeffreym Moonem. A samozřejmě i o dalších úplně bezvýznamných blbostech. Nakonec jsme usnuly všechny tři v Kateině posteli.
