29. kapitola - Ginny
Pomalu jsem otevřela oči a rozhlédla se okolo sebe. Vedle mě ležel James zabalený do mojí přikrývky, takže já kvůli němu mrzla celou noc, tedy ráno. Teď už vím, proč jsem se probudila už v jedenáct.
Vylezla jsem z postele. Na další posteli ležela Kate s Martinem, na další ležel Brian. Poslední postel byla prázdná. Juliet je asi vzhůru, ale kde je Ginny?
Šla jsem do koupelny, ale cestou jsem o něco zakopla. Rozplácla jsem se na zemi a začala potichu klít. Až potom jsem se podívala, o co jsem to vlastně zakopla. Jen kousek od mých dveří ležela Ginny a i přesto, že jsem ji nakopla, spokojeně spala. Zakroutila jsem hlavou, přikryla jí dekou, kterou měla jen přes nohy, a šla do koupelny. Pokud jí neprobudil kopanec, normálně jí neprobudím.
Dala jsem se trochu dohromady, převlékla se a rozhodla, že se půjdu podívat, kdo ještě je v tuhle nekřesťanskou hodinu vzhůru.
V jídelně byla jen mamka s Juliet. Ještě trochu rozespale jsem je pozdravila a zapadla na jednu z prázdných židlí.
„V kolik jste šli pro Merlina spát?“ zeptala se mě Juliet a detailně si mě prohlížela. „Vypadáš fakt hrozně.“
Zamračila jsem se. Musela být tak upřímná? Ale nedivila jsem se, že si to myslí. Šíleně mě bolela hlava, skoro jsem se nevyspala, a když jsem cítila všechny ty vůně, zvedal se mi žaludek.
„Ve čtyři,“ odpověděla jsem a nalila si hrnek kafe. Nebyla jsem si jistá, jestli mi pomůže, ale určitě mi trocha kofeinu neuškodí.
Mamka se na mě dívala zpoza novin a usmívala se. Věděla jsem naprosto přesně, co si myslí. Patřilo mi to. Neměli jsme tolik pít. Zamračila jsem se ještě víc.
Po chvíli ticha přišel Brian. Asi jsem ho probudila, když jsem se v tichosti pokoušela dostat z pokoje. No, pravděpodobně jsem nebyla tak nehlučná, jak jsem si myslela. Potichu pozdravil. Když jsme i jemu popřáli dobré ráno, zašklebil se. Pravděpodobně mu to přišlo moc hlasité. Chudák vypadal, že za chvíli bude zvracet.
Zbytek dorazil až za dvě hodiny. Nikdy nevypadal nijak svěže, a tak jsme se rozhodli, že zbytek dne jen proležíme. Řekla bych, že to byl nejlepší nápad.
Někdy okolo páté, když už všem bylo líp, se návštěva rozhodla, že odejde. Vůbec mi to nevadilo, byla jsem jen ráda, že bude chvíli klid.
S Kate jsme se mlčky válely u mě v pokoji. Byla jsem strašně líná a nechtělo se mi dělat vůbec nic. Dívala jsem se na strop a nechala jen tak volně plynout myšlenky. A proto jsem si taky vzpomněla na Ginny.
Prudce jsem se přetočila na bok a podívala se na Kate, která stejně jako já před chvílí koukala do blba.
„Kate, napadlo tě někdy, proč Ginny nemá taky kluka?“
Chvíli trvalo, než mi odpověděla. „Vlastně ne. Proč se vůbec ptáš?“
„No, jak jsme tady tak byli, ty s Martinem a já s Jamesem, říkala jsem si, jestli není smutná. Přeci jenom jsme se jí nevěnovaly tolik jako dřív. I v Bradavicích už spolu tolik nejsme. Pořád je v knihovně nebo pokoji…“
„Panebože, vůbec jsem si to neuvědomila!“
„Vlastně jsem se jí zeptala, jestli náhodou nemá někoho vyhlídnutýho.“
„A co ti odpověděla?“ zeptala se Kate hned zvědavě.
„Že čekala, že se jí dřív nebo později některá z nás zeptá. Bohužel mi ale víc neřekla, protože James po mně hodil sněhovou kouli a já na to úplně zapomněla.“
„Takže asi někdo je, ne?“
„Taky si myslím, jenže kdo?“
„Kdokoli…“ rozhodila rukama.
„Hm, tak na to půjdem logicky. Dejme tomu, že by to mohli být všichni kluci ze sedmého a šestého ročníku od nás ze školy. Níž bych nešla. Z toho můžeme vynechat Jamese a Martina. Potom Will Palom má holku, John Celer to snad není, a potom od nás zbývá už jen tvůj brácha.“
„To snad ne.“
„Co je?“
„Ginny a můj brácha? Jak tě to jen mohlo napadnout? To by snad byl lepší i ten Celer.“
„Ale prosím tě, vždyť tvůj brácha není tak hroznej.“
„Musela jsi s ním žít osmnáct let tak jako já? Myslím, že ho znám určitě líp než ty.“
„Ale třeba Ginny nepřipadá tak strašnej jako tobě.“
„Jdem dál, doufám, že najdeme nějakýho jinýho kandidáta.“
Takhle jsme probraly všechny kluky ze sedmého ročníku z Bradavic, šestý jsme nechaly být, protože jsme zjistili, že stejně známe jen tři kluky z Nebelvíru. Zbyli nám čtyři kluci: Jeffrey Moon ze Zmijozelu, nechápu, jak ho mohl Brumbál udělat prefektem, Tom Dius z Havraspáru, celkem v pohodě kluk, George Marrant z Mrzimoru, takový školní vtipálek, a jako poslední nám zbyl Brian. Ještě bychom mohly přidat Johna Celera, ale doufáme, že Ginny by s ním nikdy nic neměla.
„Takže až přijedeme do školy, tak si je trošku prověříme. Musíme zjistit, jestli by třeba měli u Ginny vůbec šanci. Tvého bráchu si necháme nakonec,“ řekla jsem Kate asi po hodině řešení tohoto problému.
„Dobře, brácha bude jako poslední. Prosím, bože, ať to není on, doufám, že má Ginny rozum.“
„Víš, že jde vidět, že jste dvojčata?“
„Cože?“
„Že se chováte skoro stejně. Když jsi začala mít něco s Martinem, tvůj brácha se choval skoro stejně. Teď jenom doufám, že po sobě nebudete s Ginny posílat kletby jako tvůj brácha a Martin na začátku školního roku.“
„To není pravda, já se o něj nebojím, já se bojím o chudinku Ginny.“
„Ne, ty se bojíš, že to už nebude jen tvoje dvojče, s kterým se hádáš. Teď by to taky byl kluk tvé kamarádky.“
„To není pravda.“
„To je jedno, radši to přestaneme řešit,“ mávla jsem nad tím rukou.
Poslední dny prázdnin utekly strašně rychle. Celou dobu jsme řešily Ginny a taky to, jak zjistíme, kdo je ten neznámý, tedy pro nás dvě. Stejně jsme na nic nepřišly.
Ani máma ani táta s námi nechtěli jít na nástupiště 9 a ¾. Mně to bylo jedno, protože přemisťovat se umíme obě a je přeci jedno, jestli se rozloučím s našima doma nebo na nádraží.
„Tak si ten poslední půlrok užijte,“ řekla mamka a dala mi pusu na tvář.
„Neboj, my si ho užijeme. A vy mi napište, až se narodí to škvrně, chci ho vidět, co nejdřív. Snad mě Brumbál pustí se na něj podívat.“
„Pošlu mu sovu, on tě určitě pustí, neboj. Tak se mějte a hlavně nic neproveďte.“ Usmála se na nás mamka a my se přemístily na nástupiště.
Na nástupišti bylo už celkem dost lidí. Dala jsem si kufr do kupé pro Primuse a šla se podívat po ostatních.
Byli tu už Potterovi s Brianem a Martinem, který strávil poslední dva dny u Potterů. Teta Ginny s naší Ginny se přemístily asi ve tři čtvrtě na jedenáct. Všichni jsme se rozloučili a zapadli do vlaku.
Cesta do Bradavic byla hrozná. Pořád nás otravovali prvňáci a druháci, možná i starší. Páťáci a studenti vyšších ročníků po sobě metali kletby a dělali další různý blbosti. Ještěže tohle je moje poslední cesta do Bradavic. Samozřejmě když se nebudu muset starat o pořádek ve vlaku, tak bych jela klidně ještě jednou.
Když jsme dorazili do Bradavic, byla už tma. Hustě sněžilo, a tak jsme se snažili co nejrychleji dostat do kočárů.
Jakmile jsme přijeli k hradu, rovnou jsme zamířili k Velké síni na večeři. Bylo tam už dost lidí, ale většina ještě byla někde venku nebo na kolejích. Sedli jsme si ke stolu a čekali, až se objeví jídlo.
Po večeři jsme se přesunuli do Nebelvírské společenské místnosti. Sedli jsme si na naše oblíbená křesla u krbu. Už zase jsem si všimla, že Ginny by nechtěla být tady s námi, ale někde jinde a možná i s někým jiným. Budeme to muset s Kate nějak vyřešit.
Než jsme šly spát, zeptala se mě Kate, kam jsme s Jamesem zmizeli na jeho narozeniny.
„Do komnaty. Uršula už vám není dost dobrá?“ zeptala jsem se se smíchem.
Kate protočila oči v sloup a Ginny udělala zvracející grimasu. Nakonec mi ale překvapivě odpověděla zrzka. „Martin má zítra narozeniny.“
„Aha, tak to jo,“ usmála jsem se.
Probudila jsem se okolo půl desáté. Kate už byla pryč, jinak všechny holky ještě spaly. Převlékla jsem se a vzbudila Ginny.
„Nech mě spát!“
„Vstávej, přeci nebudeš vstávat až ve dvanáct.“
„Klidně budu, když se vyspím, tak mi to ale vůbec vadit nebude.“
„Okamžitě vylez, přeci nepůjdu na snídani sama.“
„Jdi třeba s Kate a mě nech sakra spát,“ odpověděla mi a dala si polštář přes hlavu.
„Kate už je pryč. Vstávej nebo na tebe vyleju kýbl studený vody,“ vyhrožovala jsem jí, protože mě to už opravdu nebavilo.
„Nikam nejdu!“
„Jak myslíš,“ pokrčila jsem rameny a vyrazila do koupelny pro studenou vodu.
„Nikam nechoď, už stávám, stejně bych už neusnula, díky tobě,“ zavrčela naštvaně.
„Tak se jdi převléknout, mám hlad jako vlk.“ Usmála jsem se, sedla si na mojí postel a čekala, až bude hotová.
Na snídani už byla Kate i kluci, což mě fakt překvapilo, protože oni když mohou, tak spí dost dlouho. Jen Kate je takové naše ranní ptáče.
Sedly jsme si s Ginny k nim a nandaly si snídani. Asi po pěti minutách jsem si vzpomněla, že má Martin dneska narozeniny. „Všechno nejlepší, Martine,“ popřála jsem mu a dala mu přátelskou pusu na tvář. Vykulil na mě oči, ale nic neřekl.
Chová se, jakoby mu ještě nikdo nepopřál k narozeninám. No jo, mě by taky nikdy nenapadlo, že bych mu dala pusu na tvář.
Ginny mu taky popřála, ale nějak šťastně se u toho netvářila.
„A bude oslava?“ zeptala jsem se. Vím, že už to vypadá, že budu alkoholik, ale já nemůžu za to, že má Martin narozeniny pár dní po Silvestru.
„Nevím.“
„Samozřejmě, že bude. To si přece nenecháme ujít,“ ozval se Brian. Ten by chlastal pořád. Jen jsem se usmála a začala se zase věnovat svému jídlu.
Kate s Martinem někam zmizeli, raději jsem nechtěla vědět kam, Brian s Jamesem taky, takže jsme zbyly jen já a Ginny.
Nakonec jsem ale zůstala sama, protože Ginny se taky někam ztratila, vůbec si nepamatuju, že by odešla. A kam vůbec šla? Nešla třeba za někým? Že bych se šla podívat ke klukům do ložnice, tedy spíše do Jamesovo nočního stolku na Pobertův plánek? Ano. Ne. Ano. Ne. Ano!
Rozhodla jsem se a vyrazila ke klukům do ložnice. Vyšla jsem po schodech nahoru a hledala ložnici sedmého ročníku.
V pokoji nikdo nebyl, naštěstí. Rychle jsem se vydala k nočnímu stolku Jamese. Snad nikdo nepřijde. Otevřela jsem šuplík a podívala se dovnitř. Nikde žádný plánek nebyl.
„To jsem opravdu už tak vypatlaná, že mě nenapadlo, že si ho vzal s sebou? Asi jsem vypatlaná. Já jsem kráva, jestli někdo přijde, tak jsem někde…“ nadávala jsem na sebe nahlas, zavřela šuplík a odešla k nám do ložnice.
Teď jsem mohla zjistit, za kým vlastně Ginny chodí, tedy jestli vůbec za někým chodí. Jdu se podívat do knihovny, jestli tam je, třeba si šla jen pro nějakou knihu, řekla jsem si v duchu a vydala se do knihovny.
Samozřejmě tam byla a četla si, ona je poslední dobou stejný maniak jako moje máma, panebože. Sedla jsem si k ní a podívala se, co to čte.
„Kam jsi zmizela?“ zeptala jsem se jí.
„Vždyť jsem ti řekla, že potřebuju do knihovny kvůli tomu úkolu z dějin.“
„Jo? Asi jsem tě nevnímala.“
„Vždyť jsi mi říkala, že za mnou za chvilku přijdeš.“
„Fakt? Já byla asi hodně mimo.“
„Co se to s tebou děje?“
„Se mnou? Nic, asi jsem o něčem přemýšlela.“
Už jsem si vzpomněla, přemýšlela jsem o tom, jak bych mohla zjistit, jestli někoho má. Stejně jsem zase na nic nepřišla.
Ginny se ušklíbla a znovu se ponořila do knihy.
„Proč poslední dobou tolik čteš? Pořád jsi tady. Připomínáš mi mamku.“
„Já čtu pořád stejně, jenom se trošku víc učím, vždyť budeme skládat OVCE.“
„To vím taky a nechovám se jako maniak.“
„Ty mi chceš tvrdit, že se chovám jako maniak?“ Pozvedla jedno obočí, přesně tak, jak jsem to vždycky chtěla umět.
„Jo, chováš se jako maniak a moje máma.“
„Alespoň budu mít všechny OVCE jako tvoje mamka.“
„To by se ti povedlo i tak,“ mávla jsem rukou. „A proto mi připadá divný, že jsi v těch knížkách pořád. Určitě tady nejsi celý dny, viď? Že ty chodíš někam jinam?“
„A kam?“ zeptala se nechápavě.
Mile ráda jsem nabídla řešení: „No já nevím, třeba za nějakým klukem.“
Už mi nestihla odpovědět, protože se vedle mě objevil James s Brianem. „Nevíte, kde je Martin?“ zeptal se Brian.
„V komnatě nejvyšší potřeby,“ odpověděla Ginny.
„Tak to bude asi ještě na dlouho, no nevadí. Půjdete nám pomoct to připravit?“ zeptal se James. Asi si vzpomněl na svoje narozeniny.
„Jo, jdeme a ty taky Ginny. Nenechám tě se uučit k smrti, dneska je sobota, dej si pohov,“ řekla jsem a vytáhla jsem ji z křesla.
„Řekla jsem snad, že nejdu?“
„Ne, to jsi neřekla, ale co kdyby jo.“ Usmála jsem se na ni a vytlačila ji z knihovny.
Příprava oslavy znamenalo najít co nejvíce skleniček a panáků. Lítali jsme po celé Nebelvírské společenské místnosti a ptali se ostatních studentů, jestli by nevěděli, kde by mohlo něco být. Samozřejmě že, když jsme se zeptali, tak jsme museli říct, na co to potřebujeme. Všem jsme tedy řekli, že má Martin narozeniny. Někteří nám dokonce pomohli s „přípravou“.
Asi okolo devátý se vrátili Kate s Martinem. Ginny použila na zdi Nebelvírské společenky kouzlo proti odposlouchávání. Na takovýhle akce se bude muset používat, protože profesoři o nich nevědí. Kdyby se o tom dozvěděli, tak dostaneme další školní trest a já budu mít zase noční můry o tom, že mi sebrali odznak Primuse. Fuj.
Naštěstí další den byla neděle, takže jsme mohli být vzhůru dlouho do noci. Nikdy nepochopím, kde vzali kluci tolik chlastu. Vím, že do Prasinek vedou nějaké tajné chodby, ale jak mohli v Prasinkách koupit tolik pití? Nebo že by to brali z kuchyně? Přeci jenom tolik alkoholu není levná záležitost a v kuchyni by to měli zadarmo. Někdy se jich na to budu muset zeptat.
Vůbec nemám ponětí, kdy jsme šli spát, ale asi to bylo hodně pozdě, protože když mě Kate v jedenáct probudila, měla jsem pocit, že jsem spala tak tři hodiny.
Leden utekl fakt rychle. S Kate jsme se snažily zjistit, jestli má Ginny nějakého kluka. Pořád někam mizela a vracela se vždy tak za hodinu, většinou to ale trvalo trochu dýl.
Už jsem jí nevěřila, že chodí do knihovny. To by byla cvok, kdyby se pořád učila. Taková nikdy nebývala, takže nám určitě něco tají.
S Kate jsme se rozhodly, že se jí zatím na nic ptát nebudeme. Zeptáme se jí, až něco zjistíme nebo až vzdáme hledání.
Profesoři nám dávali pořád víc úkolů. Všichni jsme si je dělali společně. Celkem se divím, že na to ještě žádný profesor nepřišel.
Na konci ledna jsme mohli jít do Prasinek. Samozřejmě jsme vyrazili všichni. Prasinky sice známe úplně celé, ale stejně je super vypadnout na chvíli ze školy a jejích pozemků.
Když jsme tam dorazili, tak jsme se rozdělili. Já jsem šla s Jamesem, Kate s Martinem. Ginny a Brian se rozešli každý za někým jiným.
Dohodli jsme se, že se sejdeme u Tří košťat a potom zase společně půjdeme zpátky do hradu.
Samozřejmě, že jsme s Jamesem zašli i do obchodu s famfrpálovými potřebami. James rozumí famfrpálu opravdu hodně, a tak mi řekl snad všechno, co ví, o každé věci, co tam měli.
Jak nejrychleji to šlo, jsem ho odtamtud vytáhla. Nechápu, jak může někdo tak milovat famfrpál.
Byli jsme ještě u Taškáře a taky jsme se podívali do Medového ráje. Už nám byla zima, tak jsme zamířili ke Třem košťatům.
Tam bylo jako vždy narváno. Měli jsme štěstí a našli poslední volný stolek. Moc dlouho jsme tam sami nebyli. Asi za čtvrt hodiny přišli i Kate s Martinem.
Už jsme čekali na Ginny a Briana asi půl hodiny.
„Kde sakra jsou?“ zeptal se asi už po sté Martin. Pořád se koukal na hodinky a potom ke dveřím.
„Jdu se podívat po Ginny. Jdeš se mnou?“ zeptala jsem se Kate.
„Jo, jdu s tebou. Vy se jděte podívat po bráchovi,“ řekla Kate klukům a oblékla si kabát.
Všichni jsme odešli a vydali se různými směry. My jsme zamířili k Chroptící chýši a kluci na druhou stranu.
Procházeli jsme okolo pošty a Taškáře, ale Ginny ani Briana jsme nepotkali. Nakonec jsme museli vyjít ten kopec k Chroptící chýši.
Ze začátku to vypadalo, že tu nikdo není, ale když jsme šly dál, tak jsme uslyšely nějaké hlasy. Proto jsme šly trochu blíž a uviděly dvě postavy. Jeden nebo jedna, z té dálky to nešlo poznat, seděl na kameni pokrytém sněhem a druhý nebo druhá stál před kamenem. Přistoupily jsme s Kate blíž a podívali se, kdo to je.
Uviděla jsem dlouhé zrzavé vlasy nějaké dívky. Když jsem se podívala blíž poznala jsem Ginny. Okamžitě mě napadlo, že by s ní mohl být ten, o kom se snažíme dozvědět alespoň měsíc. Proto jsme přišly ještě blíž ke kameni, u kterého byli. Opravdu tam seděl nějaký kluk, když jsem se na něj podívala pořádně, zjistila jsem, že je to…
