21. kapitola - Ve vlaku
Začali jsme se líbat. Už to nebylo jako dřív, bylo to vášnivější, lepší. Zajela jsem mu rukou do vlasů a potom jela níž a níž. Hladila jsem ho po zádech a pomalu jsem mu vyhrnovala triko. Přetáhla jsem mu ho přes hlavu a začala ho líbat na krku. Nádherně voněl, nemohla jsme se ho nabažit. On se mezitím staral o mé oblečení. Polibky jsem prozkoumávala jeho snědé a svalnaté tělo z famfrpálových tréninků. Nikdy jsem nemohla pochopit, jak mohla máma chodit s Harry Potterem, teď už ji chápu. Tedy jestli vypadal alespoň trochu jako jeho syn, nebylo se čemu divit. Byl dokonalý.
Už jsem na sobě neměla tričko a pomalu, ale jistě, mi sundával i podprsenku. Ta za několik okamžiků spadla z pohovky, ale o to se ani jeden z nás nezajímal, protože jsme dělali zajímavější věci. Začal mě líbat na krku. Zaklonila jsem hlavu, aby měl lepší přístup, a zavřela oči. Neskutečně jsem si to užívala. Najednou se zarazil, podíval se na mě a zeptal se:
„Jak bylo na tom rodokmenu něco o tom, že bys sis něco přála se mnou, co to bylo?“
On si ze mě dělá srandu. Kdybych ještě před chvílí nepila, tak ho pošlu vy-víte-kam a odejdu pryč. Vlastně jsem o tom ještě nepřemýšlela, ale teď si přeju, aby už se neptal na tak debilní otázky a pokračoval. Asi z mého výrazu pochopil, že se ptá ve špatnou chvíli, a tak pokračoval v tom, kde začal.
To je vše, na co jsem si vzpomněla. Potom mám menší okno, tedy spíše větší. Přestávám pít alkohol.
„Anno,“ zašeptal mi někdo do ucha a tím mě taky probudil. Otevřela jsem oči a spatřila Pottera, tedy spíše jen jeho hlavu.
„Kde jsem? Co tady děláš? Co se stalo?“ zeptala jsem se, sedla si a začala se rozhlížet okolo sebe. Byla jsem stále v obývacím pokoji na pohovce. Na stole se válely skleničky od vína a od whisky. Jedna prázdná flaška od vína ležela na zemi. Potter si začal oblíkat kalhoty a potom i triko. Jen jsem vytřeštila oči a zalapala po dechu.
„Co se ti stalo?“ zeptal se a přišel ke mně. Asi nepochopil to, proč na něj třeštím oči. Nemohla jsem ze sebe dostat ani slovo. My jsme se určitě spolu vyspali. Panebože!
Podívala jsem se, co mám na sobě já. Měla jsem okolo sebe omotanou nějakou přikrývku. S hrůzou jsem zjistila, že pod ní nemám nic. „Můžeš mi konečně říct, co se ti stalo?“
„My… my… my jsme se spolu to… spali?“ vyklopila jsem konečně ze sebe.
„Ty si nic nepamatuješ?“ zeptal se překvapeně a trochu smutně.
„Jenom něco. Jako poslední si pamatuju, že ses mě ptal na nějakou debilitu. Potom mám okno,“ přiznala jsem.
„Neříkala jsi náhodou, že si vždy všechno pamatuješ?“
„Vždycky jsem si vše pamatovala, tohle se mi stalo poprvé. Můžeš mi říct, co jsme dělali?“ Psychicky jsem se připravovala na jeho odpověď.
„Co budeš dělat, když ti řeknu, že ano?“
„Jdu skočit z okna,“ řekla jsem naprosto vážně.
„Nemyslíš, že by tě byla škoda?“
Chvilku jsem o tom přemýšlela. Jediný potomek už nebudu. Světu nijak prospěšná nejsem, tedy alespoň zatím „Ne, nebyla by mě škoda.“
„Tak si jdi skočit, ale z okna z jídelny,“ řekl a vstal k odchodu.
Chvilku jsem přemýšlela, co tím myslel a pak mi to cvaklo. My se spolu vyspali. Po ránu mi to blbě myslí.
„Takže jsme se spolu vyspali?“ křikla jsem na něj, ale už mi neodpověděl. „Hajzl!“ neodpustila jsem si.
Seděla jsem tam asi ještě hodinu a snažila si vzpomenout. Zavřela jsem oči a přehrávala si včerejší večer. Konečně jsem si vzpomněla, sice ne úplně všechno, ale něco přeci. Opravdu jsme se spolu vyspali a já dokonce chtěla. Že by v tom rodokmenu bylo myšleno tohle? Kdo ví, ale já to radši nechci vědět. Vzala jsem si hůlku a uklidila to tam. Potom jsem vstala, oblékla se a odešla k sobě do pokoje. Bylo okolo osmé, takže jsem měla času dost.
Lehla jsem si do vany a začala přemýšlet. Nikdy už nebudu pít alkohol, chlast je svině. Ještěže o tom nikdo neví, už mi stačí to, že si celá škola myslí, že spolu chodíme. Do prdele! zaklela jsem v duchu a vystřelila z koupelny. Omotala jsem si okolo sebe osušku a vyrazila do Potterova pokoje. Nechápu, proč osušku a ne župan, ale na ten jsem si nevzpomněla.
Zaklepala jsem a čekala, až mě pozve dál. Dál se neozvalo, ale otevřely se dveře. Otevřel mi Potter osobně. Měl okolo boků taky jenom osušku, asi byl také v koupelně. Oba jsme na sebe koukali, ale nic jsme neříkali. Z vlasů mu stékaly kapičky vody. Vypadal úžasně. Za chvilku se vzpamatoval a pozval mě dovnitř.
„Co jsi potřebovala?“ zeptal se a začal si dávat ještě něco do kufru.
Chvilku jsem si ho ještě prohlížela, nemohla jsem od něho odtrhnout oči. Zatřepala jsem hlavou a vzpomněla jsem si, proč jsem sem šla. „Jak chceš vysvětlit ve škole to, že spolu chodíme?“
„To nech na mně.“
„Dobře, ale ve škole mi vysvětlíš, co jsi vysvětlil, jo?“
„Jo. Jen tak pro zajímavost, jak to, že jsi ještě neskočila z toho okna?“
„To je moje věc,“ řekla jsem a odešla.
To určitě, budu se zabíjet jen kvůli tomu, že jsem se s ním vyspala. Snad jsem normální, ne? Kdyby vypadal jinak, třeba jako Mervyn Megan, tak z toho okna skutečně skočím.
Okolo čtvrt na jedenáct jsme se všichni sešli v hale. Byl to celkem zmatek. Houkaly tam tři sovy a mňoukaly dvě kočky, nic příjemného. Už jsem chtěla použít na svou kočku, tedy kocoura, kouzlo, protože mě to opravdu štvalo. Zapomněla jsem se zmínit, že jsem ho dostala k narozeninám, ale od té doby jsem ho viděla asi dvakrát. Chudák ještě nemá ani jméno, budu muset něco vymyslet ve vlaku. Asi za pět minut půl jedenácté jsme se všichni přemístili.
Na nástupiště jsme se dostali v pořádku, celkem se tomu divím. Naši s Potterovými už tam byli a něco říkali Juliet, určitě nějaký kázání. To si vyslechneme taky.
Dorazili jsme k nim. Mamka si nás podezíravě prohlížela. Určitě poznala, že jsme včera pili, ona pozná totiž skoro všechno, ale nic neřekla.
Juliet se ke mně přiřítila a pověsila se mi na krk. Začala do mě hustit něco o tom, jak se jí líbilo v Německu, vůbec jsem ji nevnímala.
Ve tři čtvrtě na jedenáct jsem se rozloučila a odešla do kupé pro primuse. Ještě jsem si vyslechla kázání typu: „Chovej se slušně.“, „Uč se.“, „Jestli přijde jediná sova ze školy, tak si mě nepřej.“ a tak dále, snažila jsem se tomu vyhnout, ale bohužel se mi to nepovedlo.
Sedla jsem si do kupé a čekala, až přijde druhý Primus. V duchu jsem se modlila, ať to není ten blbeček ze Zmijozelu.
Dveře kupé se otevřely a hned zavřely. Pomalu jsem zvedla hlavu a podívala se, kdo to je. Málem mi vypadly oči z důlků. Stál tam Potter a šklebil se na mě. To jsem opravdu nečekala, nechápu, jak jsem mohla na něj zapomenout.
„Ty jsi Primus? Proč si mi to neřekl?“
„Neptala ses,“ řekl a sedl si naproti mně.
Podívala jsem se mu do těch nádherných smaragdově zelených očí. Nikdy by mě nenapadlo, že by mohl být Potter Primus. Nikdy jsem nepochopila, jak ho mohl udělat Brumbál prefektem. V té době jsem Brumbála proklínala.
„Nevíš, co máme říct prefektům?“ zeptala jsem se a začala se rozhlížet po kupé, jestli nenajdu nějaký pergamen s instrukcemi.
PRÁSK! Před námi se objevila profesorka McGonagallová. Tak tohle ať mi ta stará bába už nedělá, já jsem se tak lekla.
„Dobrý den, slečno Malfoyová, pane Pottere. Určitě víte, proč tu jsem,“ začala profesorka.
„Dobrý den, paní profesorko,“ pozdravili jsme ji současně.
„Zde máte hesla do společenských místností,“ podala nám čtyři kousky pergamenu. „Prefektům řekněte, co mají dělat a potom kontrolujte, jestli je vše v pořádku. Na shledanou,“ řekla a s hlasitým PRÁSK se přemístila.
„Opravdu nám toho řekla hodně,“ řekla jsem a pročítala si hesla do jednotlivých společenských místností.
„Pojď, ať na nás nečekají.“ řekl Potter a vstal. On to bere nějak vážně, celkem se změnil od konce minulého školního ročníku.
V půlce cesty mě zastavila nová nebelvírská prefektka, Kim Goldsteinová. Potter šel dál a nevšímal si nás.
„Ahoj, Anno. Ty chodíš s Jamesem Potterem?“
„Ahoj, Kim. Kde jsi to slyšela?“
„Všichni to říkají, musí to vědět už skoro celá škola tedy kromě prvňáků. Je to jeden z největších drbů za dva roky!“
„Zeptej se Pottera, ten ti to určitě velmi rád vysvětlí.“
„Ještě něco. Je pravda, že jste byli ty, Ginny Thomasová, Martin Weasley, James Potter a dvojčata Kate a Brian Johnsonovi teď čtrnáct dní sami doma, u vás doma?“
„Jo, to je pravda,“ řekla jsem a otevřela dveře do kupé, kde už byli všichni kromě mě a Kim. Ta si sedla vedle prefekta z Nebelvíru a já šla k Potterovi.
Vysvětlili jsme jim, co budou dělat. Bylo to dlouhý a hrozně nudný. Nechápu, jak to mohlo mámu bavit, ona byla opravdu blázen. Nakonec jsem jim dala heslo do společenských místností.
„Hlavně si ho zapamatujte, jestli ho zapomenete, bude vám strženo padesát bodů,“ řekla jsem.
Pět minut se ho snažili zapamatovat a potom se kousky pergamenů zapálily a shořeli. Prefekti odešli, tedy Kim se ještě u mě zastavila a zašeptala: „Víš, že by vám to spolu docela slušelo?“ Potom se otočila a odešla za ostatními.
Otočila jsem se na Pottera. „Víš o tom, že to, že spolu jako chodíme, je jeden z největších školních drbů za dva roky?“
„Kdo ti to říkal?“
„Kim Goldsteinová, nová nebelvírská prefektka. A počítej s tím, že se tě ještě zeptá, jestli je to pravda.“
„A ty nechceš, aby to byla pravda?“ zeptal se a přistoupil ke mně blíž. Nestihla jsem odpovědět, protože dveře kupé se otevřely a dovnitř přišla Kate s Weasleym. Zavřeli za sebou a začali se líbat. Asi si nevšimli, že tam stojíme, to moc nechápu. Já si myslím, že bych si toho všimla, tedy alespoň doufám. Překvapeně jsme se na ně dívali.
„Ehm, ehm,“ udělala jsem, protože mě opravdu nezajímá, jak se Kate s Weasleym líbají. Odtrhli se od sebe a nechápavě se na nás podívali.
„Příště až půjdete do nějakého kupé, tak se nejprve podívejte, jestli tam někdo není, kdo ví, co by se stalo, kdyby tady byl Katein brácha. A když chcete být sami, tak se neprovařujte jako včera. Mějte se,“ řekla jsem a odtáhla jsem Pottera pryč.
Šli jsme zpátky do kupé pro primusi. Potter zavřel dveře a zeptal se znovu: „Ty nechceš, aby byla pravda, že spolu chodíme?“
