20. kapitola - Konec prázdnin
Myslela jsem si, že na rodokmen a hlavně na to, co na něm bylo, všichni zapomněli. Ale to jsem se velice mýlila, protože ten, co byl na něm také zmiňovaný, nezapomněl.
Asi okolo desáté večer jsem se vydala na mojí oblíbenou lavičku. Chtěla jsem se trošku odreagovat, protože dneska byl velice zajímavý den.
Holky spolu kecaly u Kate v pokoji, celkem se divím, že mě pustily. A Potter a spol., tak to netuším. Vůbec mě to nezajímá… možná jen trošku.
Sedla jsem si na lavičku a vytáhla cigarety a hůlku. Sice mě to moc neuklidňuje, ale chutná, tak co. Vzala jsem si první cigaretu a zapálila. Začala jsem přemýšlet. Má ten rodokmen pravdu? Možná trochu. Je pravda to, že už není můj nepřítel. Ten rodokmen byl fakt divnej, nechápu, jak ho mohl někdo udělat. Kdo ví, co bych se o sobě ještě dozvěděla, kdybych to nechala zajít dál. Z mého přemýšlení mě někdo vyrušil, možná to bylo dobře.
„Co tady děláš?“
„Hádej třikrát, Pottere.“ Neodpověděl, ale sedl si vedle mě a zapálil si také. „A co tady děláš ty?“
„Hledal jsem tě. Když jsem viděl Thomasovou a Johnsonovou bez tebe, tak mě napadlo, že jsi v pokoji nebo tady. V pokoji jsi pochopitelně nebyla, a tak jsem se vydal sem.“
Nic jsem mu na to neřekla, jen jsem koukala před sebe a snažila se na nic nemyslet. Asi po minutě jsem odchodila zbytek cigarety do louže pod lavičkou a zeptala se: „Proč jsi mě vlastně hledal?“
„Chtěl jsem se tě na něco zeptat.“
„A na co?“
„Jestli ten rodokmen říkal pravdu,“
„Tak to ti nepovím, protože to nevím.“
„Ale přeci bys měla vědět, co cítíš.“
„Ale já to nevím.“ Překvapeně se na mě podíval. „Můžeme se bavit o něčem jiným nebo rovnou o ničem?“ zeptala jsem se a vstala.
„Kam jdeš?“
Neodpověděla jsem, lehla si do mokré trávy a začala se dívat na hvězdy. Sice bylo na nebi pár mraků, spíše mráčků, ale na hvězdy se dívat dalo. Bylo mi jedno, že budu mokrá, ale tohle si nenechám ujít. Dlouho jsem se nekoukala na hvězdy, hvězdy mě vždycky fascinovaly. Nikdy mi moc nešla astrologie a hlavně mě nebavila, musela jsem se na ni pořád šprtat. Ale když jsem se podívala na hvězdy někdy jindy než při hodinách, hrozně mě uchvátily.
Teď jsem, ale místo hvězd, viděla Potterovu hlavu. Ani jsem si nevšimla, že si sednul vedle mě. „Co ti je?“ zeptal se.
„Nic,“ řekla jsem a sedla si.
„Nekecej. Ještě jsem tě v takovým stavu neviděl.“
„Jde vidět, že mě vůbec neznáš.“
„Tak tě chci poznat.“ Naklonil se blíž.
„Ale to bude trvat trochu dýl.“
„Tak nejprve by to chtělo tě trochu rozveselit.“ Ušklíbl se a naklonil se ještě níž. Už jsme se dotýkali nosy.
Pořád jsme si jen dívali do očí. On mě hajzl provokuje, já to dlouho nevydržím. A taky jsem to nevydržela a políbila ho. O to mu určitě šlo. Nechápu, jak se mi může líbit, takovej hajzl. Ano, přiznávám, že se mi líbí. Kdyby mi tohle někdo řekl někdy na začátku června, tak se mu budu smát a pošlu ho k Sv. Mungovi. Měl pravdu, měla jsem o dost lepší náladu, než když jsem sem šla.
„Anno?“
„Co se stalo?“
„Víš, že si teď skoro celá škola myslí, že spolu chodíme?“
No, kdyby nás viděli, tak se jim ani nedivím, pomyslela jsem si, protože jsem ležela na zemi, hlavu jsem měla opřenou o jeho stehno a dívala se na nebe. On si hrál s mými vlasy, které se díky tomu pořádně zacuchaly. Zase strávím alespoň hodinu s kamarádem hřebenem ve vlasech.
„A to jen díky tobě, kdybys to neřekl největší školní drbně, tak se nic nestane.“
„To máš pravdu, ale musíme s tím něco udělat, nebo ne?“
„Času na vymýšlení máme dost. Můžu se tě na něco zeptat?“ řekla jsem, protože jsem se bála, co by navrhnul s tím udělat.
„Klidně.“
„Má Weasley holku?“
„Proč se ptáš?“
„To je moje věc. Má nebo nemá?“
„Pokud vím, tak ne, ale u něj člověk nikdy neví. Ale určitě má vyhlídnutou další oběť.“
„Proč oběť?“
„Protože většinu holek nechá nejdéle po týdnu. Takže těm holkám říkáme oběti.“
„Ale přeci to nejsou oběti.“
„Radši to neřeš, to by bylo na dlouho.“
„Takže jí musím říct, ať na něj radši ani nemyslí,“ říkala jsem si pro sebe, ale nahlas.
„Kdopak se nám zabouchl do našeho Martínka?“
„Cože?“ zeptala jsem se, protože jsem nevěděla, že jsem mluvila nahlas.
„Určitě Johnsonová, že jo?“
„Kate?“
„Nedělej blbou. Takže Johnsonová, že mě to nenapadlo dřív. Začínal jsem se bát, že ty.“
„Já a Weasley? Dobrej vtip, ale dělá se mi špatně.“
„Neodsuzuj ho, vždyť ho vůbec neznáš.“
„Nechtěj po mně, abych začala mít ráda Weasleyho, to prostě nejde.“
„Já jenom říkám, abys ho neodsuzovala.“
„Až se začne chovat jako normální člověk, tak ho přestanu odsuzovat.“
„Víš co? Radši mlč.“ Políbil mě.
Venku jsme strávili asi tři hodiny. Potom jsme se nějak doplazili domů. Zalezla jsem do svého pokoje a potom rovnou do koupelny. Osprchovala jsem se a vyčistila zuby. Omotala jsem si okolo sebe a okolo hlavy osušku a vydala se zpátky do pokoje. Vysušila jsem si vlasy a jednu osušku hodila na židli. Potom jsem si vzala z knihovny knihu z tajné pracovny. Chtěla jsem si sednout do křesla, ale to nešlo, protože v něm seděl Potter a pozoroval mě. Jak se sem dostal?
„Co tady děláš?“
„Víš, že ti to v tý osušce moc sluší.“ Postavil se.
Stáli jsme blízko sebe a koukali si do očí. Pro jistotu jsem si chytla osušku tak, aby mi nespadla.
„To je možný, ale mě zajímá, co tady děláš.“
„Stojím, jestli sis nevšimla.“ Chytil mě okolo pasu.
„Co děláš? Vždyť mi ta osuška může spadnout.“
„A to vadí?“
„Mně teda jo.“
„Ale mně ne.“ Jednou rukou mi odhrnoval mokré vlasy z obličeje.
„Pusť mě, já se jdu převlíknout,“ řekla jsem, vytrhla se mu a šla do koupelny.
Hodila jsem na sebe tílko a kraťasy. Potom jsem vylezla a podívala se do křesla. Potter v něm skoro ležel a prohlížel si fotky na stěnách. Došla jsem si pro gumičku a stáhla si vlasy.
„Před tím ti to slušelo víc.“
„Co se dá dělat.“
„Já bych věděl.“ V očích mu zajiskřilo.
„Tak na to zapomeň,“ řekla jsem a začala ho vystrkovat z pokoje.
Jakmile jsem za ním zavřela dveře. Oddychla jsem si. Kdo ví, co by se stalo, kdyby nevypadnul.
Dva dny před odjezdem jsem si začala balit. Kluci někam vypadli, ani jedna z nás netušila kam. Toho klidu jsme využily. Asi za hodinu jsme měla všechno hotový, a tak jsem si začala číst. Někdo zaklepal. Pustila jsem ho dál. Ve dveřích se objevila Kate.
„Co potřebuješ?“
„Neviděla jsi někde moji učebnici lektvarů, někde jsem ji nechala a teď netuším, kde.“
„Ne, neviděla. Kate, můžu se tě na něco zeptat?“
„Copak máš na srdci?“ řekla a sedla si na postel.
„Co Weasley?“
„Pořád stejný. Proč?“
„Jen jsem se ptala Pottera, jestli má holku. A on mi řekl, že asi ne, ale že má nějakou vyhlídnutou. Radši se na něj vykašli, po tejdnu tě nechá.“
„Nenechá.“
„Jak to víš?“
„Vím to, protože jsme spolu už přes tejden.“
„Cože?“
„Neboj, dobře jsi slyšela.“
„Vy spolu chodíte? A proč to nikdo neví?“
„Protože se bojíme na vaši reakci, tedy hlavně na reakci mého bratříčka.“
„Kate, tím jsi mi vyrazila dech.“
„Já vím. A co ty a Potter?“
„Nic,“ odpověděla jsem rychle.
„Neřekla bych. Myslím, že to on byl nedávno u tebe v pokoji asi do dvou.“
„Jak to víš?“
„Slyšela jsem, jak se u tebe zavírají dveře. Myslela jsem si, že jsi to ty, a tak jsem vykoukla. Viděla jsem jen Pottera, jak míří do svého pokoje. Tak jsem si domyslela, že byl u tebe.“
„Ten Weasley ti dělá nějak dobře. Poslední dobou ti to celkem myslí.“
„Mně to myslí pořád, jestli sis nevšimla.“
„Nevšimla,“ přiznala jsem se smíchem.
Vzala si polštář a hodila ho po mně. Jen taktak jsem uhnula.
„Jo? Tak ty takhle!“ vykřikla jsem a vrhla se na ni.
Asi pět minut jsme se praly. Z toho nás vyrušilo zaklepání. „Dále!“ řekly jsme najednou. Do pokoje vešli Potter, Weasley a Johnson.
„Co se tady děje?“ zeptal se Johnson.
„Nic, co by se mělo dít?“ zeptala jsem se.
„No jen, že jste tak trošku rozcuchaný,“ podotknul Potter.
Šla jsem se podívat do zrcadla. Nebyla jsem trošku rozcuchaná, ale pořádně. Mikinu jsem měla už jen na jedné ruce a byla jsem celá červená.
„Co jste chtěli?“ zeptala jsem se a začala se trochu upravovat.
„Jak se dostaneme na nástupiště?“ zeptal se Weasley.
„Jestli se nemýlím, tak se umíme všichni přemisťovat, takže by to neměl být žádný problém. Máme tam být v půl jedenáctý, protože se tam máme setkat s Potterovými a našima.“
„Hele, já jdu, musím ještě najít tu knihu,“ řekla Kate a mrkla na mě. Společně s ní odešli i kluci.
Večer před odjezdem do Bradavic jsme oslavili konec prázdnin. Sice jsem našim slíbila, že nebudeme pít alkohol, ale pravidla jsou přeci od toho, aby se porušovala, ne?
„Lidi, ale budeme pít jen málo. Jestli naši zjistí, že jsme chlastali, tak jsme mrtví,“ oznámila jsem jim.
„Samozřejmě,“ řekli všichni, ale moc jsem jim nevěřila.
Samozřejmě jsem měla pravdu. Pilo se dost. Kate s Weasleym zmizeli nějak podezřele brzo, takže se mírně provařili.
„Hele Jamesi, Martin má něco s mojí sestrou?“ zeptal se Brian asi po hodině, co odešli.
„Netuším.“
„A vy o tom něco víte?“ zeptal se mě a Ginny.
„Já ne,“ zavrtěla Ginny hlavou.
„Já taky ne,“ řekla jsem a snažila se napodobit Ginny.
Johnson přivřel oči a řekl: „Ty něco víš, Malfoyová. Nekecej.“
„I kdybych něco věděla, tak ti nic neřeknu. Ráno se zeptej Weasleyho.“
Asi po hodině odpadli i Johnson a Ginny. Zůstali jsme v obýváku jen já a Potter. Sednul si vedle mě. Chvilku jsme se na sebe jen dívali a potom jsme se na sebe doslova vrhli. Poprvé v životě si toho moc nepamatuju.
