oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

A/N: Ahoj! To jsem si pospíšila, že? :) Ale tahle kapitola mě fakt hrozně bavila :) Snad bude bavit i vás. :-P

Nemůžu uvěřit tomu, že už tu mám jubilejní desítku :-)

Jinak vám moc děkuju za komentáře ke včerejší kapitole, protože i když jsem z ní neměla nějaký skvělý pocit, tak jste mi dokázali, že jste prostě zlatíčka a vždycky mě dokážete povzbudit. Strašně moc vám za to děkuju :)

A jinak bych byla samozřejmě strašně moc ráda, kdybyste okomentovali i tuto kapitolu :)

Mějte se krásně a užijte si tuhle kapitolu :)

Vaše Naiad :)

„Tak jdeme.“

Všechno zčernalo a já si konečně uvědomila, že jsme se přemístili. Když se obraz okolo nás zhmotnil, zjistila jsem, že jsme na Příčné ulici. Nikdy jsem tu takhle pozdě nebyla, a tak překvapilo mě, že je tu tolik lidí. Pravděpodobně i v kouzelnickém světě byli lidé, kteří žili nočním životem. A dneska jsem byla mezi nimi. Najednou jsem se cítila svobodná. Dneska jsem si mohla dělat, co jsem chtěla.

„Pojď,“ řekl James a zatáhl mě za ruku.

„Kam jdeme?“ zeptala jsem se nadšeně a nechala se táhnout někam pryč. „Do Děravého kotle?“

„Ale, květinko, vždyť tam není žádná zábava.“

Všimli jste si toho taky, nebo jsem jediná? Víte, až teď si totiž uvědomuju, že mi nevadí, když mi James říká květinko. A od něj to zní opravdu hrozně hezky! On to říká tak… no prostě jinak. Mile, hezky, krásně, nádherně! Já ho prostě miluju!

„Tak k panu Fortescueovi?“

„Do cukrárny? Evansová, je večer!“

„A kam tedy jdeme?“ zeptala jsem se s úsměvem.

„Nech se překvapit.“

Už jsem se dál neptala a nechala se vést. Prošli jsme okolo cukrárny pana Fortuescuea a za odbočkou do Obrtlé ulice jsme vešli do menšího domu. Ani jsem si nevšimla názvu. Už ode dveří šla slyšet hlasitá hudba. Zrovna hráli nejnovější hit od Sudiček. Začala jsem se houpat do rytmu, protože tuhle písničku miluju.

James se mezitím koukal po lokále a hledal nám nějaký volný stůl. Už jich nebylo moc, protože dnes se asi více lidí rozhodlo někam vyrazit. Všem návštěvníkům, kteří tu byli, mohlo být tak podobně jako nám. James konečně zahlédl volný stolek úplně v rohu. Rychle jsme se tam vydali, aby nám ho nikdo nezabral.

„Jé čau, Jamesi!“ vykřikl někdo. James jen kývl hlavou a šli jsme dál.

„Kde se tu bereš, chlape? Dlouho jsem tě neviděl!“ snažil se ho zastavit další člověk, který byl viditelně tak o pět let starší než James.

Konečně jsme se dostali ke stolku a já si s úlevou sedla.

„Jsi tady asi dost známý, že?“ zeptala jsem se a rozhlédla se po místnosti. I když jsme seděli v rohu, dost lidí na nás začalo mávat, tedy ne na nás, ale na Jamese. Ale ten to nevnímal, jako by snad nechtěl, abych věděla, že sem chodí často. Což mi samozřejmě hned došlo, když jsem viděla, jak se k němu hlásí tolik lidí.

„To díky Siriusovi,“ snažil se vymluvit, ale mně to bylo jedno. Věděla jsem, že je James ve škole velmi oblíbený, tak proč by neměl být i někde jinde?

Víc už jsme si nestihli říct, protože k nám dorazila blonďatá číšnice v tmavě fialovém hábitu. „Vítejte v Děravém kotlíku-“ chtěla ještě mluvit dál, ale já jsem vyprskla smíchy.

Chápete to? Děravý kotlík! Není to vtipné?

Číšnice se na mě naštvaně podívala, ale potom se otočila na Jamese a s úsměvem pokračovala. „Kde máš Siriuse? Byl tu předevčírem a dost se tady zlískal. Měl bys s ním chodit častěji, jinak to vždycky přepískne.“

„Neměl jsem čas,“ odpověděl James a podíval se na mě. Já se ale stále chichotala tomu názvu, a tak svůj pohled znovu přesměroval na číšnici. „Ale někdy sem určitě zavítáme, neboj.“

„A co si dáte?“ zeptala se a znovu se na mě podívala, jako bych sem vůbec nepatřila. „Jako obvykle?“

„No, já si dám ohnivou whisky a tady pro Lily…“ znovu se na mě podíval a já se konečně přestala smát.

„Třeba víno?“

„Takže whisky a víno?“ zeptala se nedůvěřivě číšnice. „Je ti vůbec sedmnáct?“

„Jo, je. Chodí se mnou do školy.“

„To ale neznamená, že je plnoletá, Jamesi. Nechci mít problémy, chápeš.“

„Je starší než já, stačí?“ zeptal se nasupeně James, jako by se mu nechtělo přiznávat, že je mladší než já.

„No, dobře,“ ušklíbla se číšnice a konečně odešla pryč.

Byla jsem ráda, když se na mě James zase dlouze podíval. „Proč ses smála?“

Až teď jsem si uvědomila, že jsem se chovala fakt hrozně. Ale když mně to přišlo strašně vtipné! Slyšeli jste někdy takový název? Zní to, jako by to bylo pro malé děti.

Trochu jsem zčervenala, ale v tom přítmí to naštěstí nebylo vidět. „Přišlo mi to vtipné.“

„Jmenuje se to tak proto, že je to pro mladší generaci kouzelníků.“

„Ale proč zrovna kotlík? To nemohli vymyslet nic lepšího?“

James mi už neodpověděl, protože k našemu stolu přišla znovu ta blondska. Na podnose nesla dvě skleničky. Dala nám to na stůl. Než ale odešla, zašeptala něco Jamesovi do ucha a potom na něj mrkla. Vzedmula se ve mně vlna žárlivosti.

Jak tu může být se mnou, když na něj mrká tahle blondýna? Vždyť je evidentní, že po něm jede! A je jí tak pětadvacet. Tak proč je tu se mnou, když může mít tuhle skvělou blondýnku?

„Víš, že se tváříš dost divně?“ zeptal se, a tak mi z hlavy dostal ty nepříjemné myšlenky.

Neodpověděla jsem a stále pohledem vyhledávala tu otřesnou blondýnku. Ta teď stála u jiného stolu a koketně se smála. Spadl mi kámen ze srdce. Ta blondýna se chovala ke každému stejně.

Vím, že jsem do něj zamilovaná, ale proč mám až tak přehnané reakce? Proč mi tak hrozně vadí, když se na něj podívá nějaká jiná holka? Co budu dělat v Bradavicích? Tam se na něj pořád někdo dívá! Nesmím tolik žárlit.

„Jsi v pořádku?“

„Jasně, že jsem,“ usmála jsem se.

„Dneska se v tobě vůbec nevyznám.“

„Jsem ze všeho toho trochu nervózní,“ snažila jsem se vymluvit na moje divné chování. Dneska jsem se fakt chovala příšerně.

„Tak se uvolni. Už nejsme u vás,“ usmál se a přiklonil se ke mně o něco blíž. „Přede mnou nemusíš být nervózní,“ zašeptal mi do ucha.

Přeběhl mi mráz po zádech. Asi to bylo tou jeho blízkostí a tím způsobem, jak to řekl. Trochu rozpačitě jsem se usmála a vzala si do ruky sklenku.

„Tak na to, že jsme to dneska ve zdraví přežili,“ řekla jsem. „Tedy snad.“

„Večer ještě nekončí, květinko.“ Vzal si do ruky také skleničku a ťukl si se mnou.

Trochu mě zarazilo, co řekl, a tak jsem na ex vypila půlku skleničky. Trochu jsem se otřásla, protože jsem netušila, že by to víno mohlo být tak kyselé.

„Hlavně se neopij,“ zasmál se a vyklopil do sebe celý obsah jeho panáku.

„Neboj,“ řekla jsem s úsměvem, i když jsem si nebyla jistá, jestli říkám pravdu.

Já jsem vlastně nikdy nikde takhle nebyla. A hlavně jsem nikdy nepila. Samozřejmě, že už jsem zkoušela nějaký ten alkohol, ale vždy toho bylo tak málo, že nebyla šance, abych na sobě pocítila nějaké náznaky opilosti.

„Já si tě pohlídám.“

Jen jsem se usmála, protože na to jsem neměla co říct. Znovu jsem se začala pohybovat do rytmu písničky, která zrovna začala hrát. Neznala jsem ji, ale okamžitě jsem poznala, že je kouzelnická, protože většina návštěvníků Děravého kotlíku začala hlasitě zpívat. A jak jsem se houpala do rytmu, ani jsem nepostřehla, že mě James chytl za ruku. Instinktivně jsem ji také stiskla a s úsměvem jsem se dívala po ostatních, kteří se zřejmě skvěle bavili.

Chápete? On mě drží za ruku! A to ne proto, aby si naši mysleli, že spolu chodíme, protože tu naši nejsou! Jsme tu jen my dva a nikdo jiný se o nás nestará. A on mě drží za ruku! Jsem naprosto šťastná!

Ještě chvíli jsem se unášela tím štěstím, které mě najednou zaplavilo, když v tom se u nás znovu objevila ta číšnice.

„Ještě něco?“ zeptala se a vzala si na tác Jamesův prázdný panák.

„Ještě jednou.“

Místo toho, aby číšnice odešla, překvapeně se podívala na naše propojené ruce. Div ji nevylezly oči z důlků. Nemusela se ani na nic ptát a James se na ni usmál. Já jsem jen nechápavě koukala.

„Ty jsi Evansová?“ zeptala se blondýnka ohromeně.

„Jo, to jsem já.“

Blondýnka se teď široce usmála. „No teda Jamesi, nikdo z nás už v to ani nedoufal!“

O čem to mluví? Jsem asi naprosto nechápavá…

„Jen náhoda. Můžu poděkovat její sestře.“

„Tak to mám od Siriuse deset galeonů. No super!“ zasmála se číšnice.

Jsem naprosto zmatená. Co se to tu děje? Jakých deset galeonů? Řekněte mi, prosím, někdo, o co tu jde!

„Vy jste se vsadili?“ zeptal se James a když blondýnka šťastně přikývla, pokračoval. „Já toho Tichošlápka zabiju!

„Nezabíjej ho, jinak nedostanu těch deset galeonů!“ zasmála se a s veselým poskakováním nám zmizela z dohledu.

„O co šlo?“ zeptala jsem, protože jsem neměla ani tucha, o čem se ti dva bavili.

„O co šlo? Sirius se vsadil tady se Stellou.“

„A o co?“

„Vsadili se, že když s tebou jednou začnu chodit, tak dá Sirius Stelle deset galeonů.“

„Ale my spolu nechodíme,“ řekla jsem jako by nic a rozhlédla se po hospodě.

Stella zrovna všem na baru něco vyprávěla a ti, co ji vyslechli se na nás okamžitě podívali. Potom na nás ukázali zdvižený palec.

„Ale o tom ti dva neví,“ řekl a mrkl na mě. „Ale kdybys chtěla…“

Jestli bych chtěla? To je snad naprosto hloupá otázka! Samozřejmě, že bych CHTĚLA! Kdo by nechtěl?

Překvapeně jsem na něj zírala a i když jsem vevnitř řvala, že chci strašně moc, ze sebe jsem nedokázala vydat ani slovo.

9. kapitola                                                                                           11. kapitola