Jdi na obsah Jdi na menu
 


20. kapitola – Pohádka na dobrou noc

27. 8. 2010

20. kapitola – Pohádka na dobrou noc

            Kasy:

 

            Protahovala jsem to, co to šlo. Dneska by ze mě madam McGregorová měla radost, jedla jsem pomalu, spořádaně a každé sousto pořádně přežvýkala. Ale déle už jsem jíst prostě nemohla.

„Dobrá, jsem připravená na vaše otázky.“ řekla jsem mdlým hlasem a odložila prázdný hrníček od kávy. Očekávané odfrknutí tentokrát nepřišlo. Překvapeně jsem se Moodymu zadívala do očí a už v nich nebyl ten despekt, který jsem v nich viděla ještě před půl hodinou. Co to mohlo změnit? Dál jsem ho zkoumala a čekala, až se začne vyptávat. Po chvilce mu to došlo.

„Tak tedy, slečno Potterová. Myslím, že by bylo lepší, kdybyste nám, co si o slečně Wrestl pamatujete, vyprávěla sama. Až skončíte, doplníme vaše vyprávění otázkami. Bude vám to vyhovovat?“ Byla jsem tak zaskočená, že jsem zapomněla mluvit i dýchat. Nevraživost byla pryč.

„Kasiopeo.“ dloubla do mě slečna Le Clef. Zmateně jsem se na ni podívala a pak se vzpamatovala. Krátce, ale s co nejvíce detaily, které potřeboval řád vědět, jsem se pokusila popsat kus své nepříjemné minulosti. Když jsem skončila, ještě asi minutu mě Moody zamyšleně pozoroval, a pak spustil.

„Tak abych to shrnul. Byla jste uvězněna takzvanými Smrtijedy v zácviku. Ti vás dovedli do sídla, kde jsme našli slečnu Le Clef. Tam jste byla zavřená v jedné z kobek.“ Přikývla jsem a on pokračoval. „Zde jste se také poprvé setkala se slečnou Wrestl, která vám ze začátku nedůvěřovala, ale později se to změnilo. Svěřila se vám, kdo je. A vy jste se jí bláhově nabídla, že jí pomůžete.“ Přimhouřila jsem oči a místo souhlasu zamručela. „Zajímalo by mě, proč vás vlastně uvěznili a také proč slečna Wrestl tak radikálně změnila názor?“

Nechtělo se mi odpovídat. Už jen to, že jsem celý příběh musela převyprávět, mi nedělalo dobře. Smutně jsem si uvědomila, že ta brzká večeře možná nebyl tak dobrý nápad. „Musím odpovídat? To přece není důležité.“ zkusila jsem to zoufale.

„Nemusíš, ale měla bys.“ Jistě, jako vždy diplomatický profesor Brumbál. Povzdychla jsem si.

„Začala mi věřit, protože…“ další slova se mi zadrhla v krku. Na rameni jsem ucítila pevný stisk. Zvedla jsem svůj pohled zbitého psa k čokoládovým očím. Radši bych si dala souboj s Akromantulí než muset odpovídat, ale sesbírala jsem všechnu odvahu, co mi zbyla, a odpověděla jsem. „Protože mě jeden ze Smrtijedů přímo před ní mučil.“ Několik zalapání po dechu.

„Jak?“ Tvrdý pohled v očích hlavního bystrozora mě rozhořčil.

„Několik cruciátů a dalších kouzel, kopanců, ran pěstí a velice nevhodných dotyků.“ řekla jsem pevným hlasem. „Chcete to slyšet do větších podrobností?“

„Ne.“ uhnul očima.

„Taky si myslím.“ Rychlý nádech a výdech na uklidnění, protože už jsem zase pocítila třas. „A proč mě uvěznili? Protože jsem se odmítla zasnoubit s Danielem McGregorem.“

„Dobrá.“ ošil se bystrozor a pokračoval. „Snažila jste se vymyslet, jak z vězení utéct, ale nepovedlo se vám najít žádnou slabinu. A pak slečnu Wrestl zabili. Víte proč a jak?“

„Nevím proč, ani Alice nevěděla, proč ji unesli a věznili. Na tohle byste se měli zeptat jejích rodičů. A jak?“ obtížně jsem polkla. „Nebylo to pěkné.“ zavrtěla jsem hlavou. „Nenuťte mě to popisovat, prosím.“

            „Samozřejmě. Nejlepší bude, když nám tuhle vzpomínku dáte. Prohlédneme si ji v myslánce.“

Z hrdla se mi vydral křečovitý smích. „To asi nebude možné.“ Všichni na mě vykulili oči. „Profesore, prosím.“

            „Měla bys to říct sama.“ Jistě.

            „Měla jsem nehodu.“ Dál na mě nechápavě zírali. „Magickou nehodu. Od té doby mám problémy z pamětí. Hodně věcí z toho období si prostě nepamatuji. Dostat se mi do hlavy je prakticky nemožné a dostat moji myšlenku ven taky.“

            „Co se stalo, jak?“ ptala se Dorcas.

            Uchechtla jsem se. „To je právě to, co si nepamatuji. Jinak bych se to už pokusila napravit, nemyslíte?“ začínala jsem být vážně unavená. „Ještě nějaké otázky? Chce se mi hrozně spát a není mi moc dobře.“

            „Ano, ještě jedna.“ Profesorka McGonagallová propálila do Moodyho málem očima málem díru. „Kdo ji zabil?“

            „Nevím a nemyslíte, že kdybych věděla, tak že by to bylo to první, co bych vám řekla?“ Tiše mě pozorovali. „Byl maskovaný. A taky jsem se ji pokusila bránit, takže…“ nemusela jsem pokračovat. Všichni pochopili.

            „Myslím, že to stačilo. Dobrou noc.“ řekla slečna Le Clef a pokývala na mě. Obě jsme se zvedly.

            „Dobrou noc.“ Většina mi odpověděla a já se nechala odvést do pokoje.

 

           

            Hned jsem si lehla do postele, ale jakmile jsem se dotkla hlavou polštáře, tak mě ospalost přešla. Udiveně jsem se podívala po slečně.

            „To jste udělala vy?“

            „Ano, ještě je celkem brzo a ráda bych ti něco vyprávěla.“ Šibalsky se na mě usmívala a já si konečně uvědomila, že zase cítím vůni moře.

            „Bude to o dvojčatech?“ Byla jsem zvědavá.

            „Ano.“ Zaradovala jsem se. „Nejdřív mi řekni, co se ti povedlo zjistit?“

            „Nic.“ Koukala na mě dost překvapeně. „Profesor Brumbál mi zakázal o tom něco hledat. Říkal, že kdyby na to někdo přišel, bylo by to pro mě nebezpečné.“ Přikývla.

            „Dobrá, tak tedy začnu úplně od začátku. Byla bych ráda, kdybys mě nepřeruš…“

            „Co jste to vlastně před chvilkou udělala?“

            „Zjednodušeně: poslala jsem ti trochu svojí energie. Vlastně by to šlo i obráceně a mohla bych ti nějakou energii sebrat.“

            „Ale to je přece hrozně nebezpečný.“

            „Teď to dokážu jen proto, že ses ještě nenaučila ovládat. Až to zvládneš, nikdo kromě tvého dvojčete a toho, komu to dovolíš, ti to nebude moc udělat.“ Přikývla jsem. „Časem tě to naučím.“ mrkla na mě a já už se nemohla dočkat. „A teď jestli dovolíš,“ Nemohla jsem si pomoct a udělala jsem na ní obličej. „Budu pokračovat, tak mě prosím nepřerušuj. Otázky zodpovím na konci.“ A tak jsem si dala za záda polštář a pohodlně se opřela o zeď.

 

            „Za dávných časů chodilo po světě mezi lidmi spoustu neobyčejných bytostí. Jednou z nich byl Osud. Potuloval se světem, měnil podoby a usměrňoval životy lidí podle osudu, který jim určil. Dlouhý čas takto cestoval a pomáhal králům, vynálezcům a dalším osobám, které byly důležité. Ale pak se jednou zamiloval, a protože s ní chtěl žít, musel se zříct svého věčného života. Oženil se, a když se mu narodily jeho děti – dvojčata Areta a Zeron, stal se obyčejným smrtelníkem. Ale osud se nevzdává tak snadno, vždycky potřebuje někoho, kdo by mu pomáhal, aby se vyplnil. A tak byly mezi dvojčata rozděleny otcovy schopnosti. Otec měl o své děti strach, proto jim vyrobil ochranné amulety, do kterých byl vetkaný jejich osud.

            Ale dvojčata si brzo uvědomila, že nevládnou takovou silou jako dříve jejich otec. Zjistila, že na všechny osudy, kterým je potřeba pomoci, prostě sama nestačí. A tak se rozhodla složit kouzlo, aby se narodila další dvojčata. Areta vložila do kouzla svou moc nad větrem, aby se rozneslo do celého světa. Zeron obětoval svou vládu nad zemí, aby mělo kouzlo, kde čerpat sílu. A oba se vzdali své nesmrtelnosti, aby její malou část mohli vložit do ochranného amuletu pro budoucí dvojčata. A vše se změnilo a dostalo řád.

            Osudová dvojčata už nemusela být jen rodná sestra a bratr, ale i dva lidé narození ve stejný den i rok, a tak si podobní, že by se za dvojčata mohli vydávat. Po narození se vždy v kolébce objeví ochranný amulet. Ten je ale důležitý i z jiného důvodu. Určuje naše osudy, ty jsou do nich vpleteny. Ale o tom víc příště.

            Starší z dvojčat je vždycky vodní podle Zerona. Vodní polovička dvojice má větší kontrolu nad poutem mezi dvojčaty, a to hlavně kvůli tomu, aby mohla uklidňovat tu ohnivou. Tou je vždycky ta mladší a má mnohem lepší bojové schopnosti. Z toho taky vychází hlavní role, které dvojčata většinou plní. Aqualis má většinou zplodit, či vychovat hlavní postavu osudu. Takže to může být i vzdálený příbuzný, který zasahuje do života dítěte, nebo třeba učitel. Flammeus je zpravidla ochránce. Nikdy z něj nemůže být hrdina. Tedy, myslím to tak, že oni nikdy nejsou ti, kdo zabije příšeru, ale ti, co stojí odvážnému bojovníkovi po boku a pomáhají mu. Ale tohle samozřejmě nejsou jediné úkoly, které před Osudovými leží, a jak jsem říkala, každá dvojčata toto ani za úkol mít nemusí. Můžou to být různé úkoly. Také málokdy má dvojče jen jeden úkol, ale o tom víc zítra.“

            Všechny informace, které jsem získala, jsem si zarývala hluboko do paměti. „A co takhle…“ ale nenechala mě to doříct.

            „Je mi jasné, že teď máš ještě víc otázek. Ale necháme to na ráno, teď si odpočiň.“ Její oči jasně říkaly, že nemá cenu odporovat. A tak jsem zalehla a s tichým dobrou noc jsem se uložila k spánku.

           

 

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

            Remus:

 

            Bylo už kolem třetí ráno a já pořád nemohl usnout. Všichni v ložnici už klidně oddychovali, jenom já jsem tupě zíral do nebes své postele. V hlavě se mi tvořily nové a šílenější teorie o Kasy. To obrovské množství informací, které jsem načetl, se různě spojovalo a zase vyvracelo. Nedokázal jsem nemyslet. Mozek pořád pracoval.

            A stále dokola jsem se vracel k jedné věci. K textu o dvojčatech, na který jsem ráno narazil. Nevydržel jsem, použil Lumos a knihu vytáhl. Znovu jsem tu stránku přečetl, ale nedávala mi větší smysl, než předtím. Naštvaně jsem s ní mrskl na noční stolek, zhasl hůlku a otočil se na bok. Něco mi říkalo, že přesně tenhle článek je to, co hledáme. Jen ho musím správně pochopit.

            „Zítra si o tom musím najít víc.“ a s tímto rozhodnutím na rtech jsem usnul.

           

 

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

            Kasy:

 

            Pomalu jsem rozlepila oči.

            „Dobré ráno, ospalče.“ vesele se ozvalo z druhé strany pokoje. Zvedla jsem se do polosedu.

            „Dobré, slečno Le Clef.“

            „Ale no tak, začni mi už tykat. Já jsem Colette.“ a s úsměvem ke mně přišla s nataženou rukou.

            „Kassy.“ Obě jsme se rozesmály. „Kolik je vlastně hodin?“

            „Skoro půl dvanáctý.“ šklebila se. Vykulila jsem oči. „Na tvoji obranu, včera jsme to povídání dost protáhly. A potom výbuchu jsi přišla o hodně energie. Ale stejně jsi ospalec.“ vysmívala se mi. Zamračila jsem se, ale pak mi zakručelo v břiše a obě jsme se znovu rozesmály.

            „Myslím, že bude nejlepší, tě vzít dolu na nějaké jídlo, než ohluchnu.“ A tak jsem na ni vyplázla jazyk, ale pak se rychle zvedla a zaplula do koupelny.

 

            „U Morgany, tohle byl ten nejlepší koláč, který jsem kdy jedla. I když…“ zamyslela jsem se,“ mám pocit, že mi nějaký připomíná.“ Rozhlédla jsem se. „Celé mi to tu něco připomíná.“

            Od dveří se ozval příjemný smích. „Aby taky ne. Vždyť je to tvůj dům.“ Překvapeně jsem se otočila. Mezi dveřmi stál profesor Brumbál.

            „Můj dům, ale…“ Znovu jsem se rozhlédla. Pak jsem vzpomínala, co jsem vlastně viděla na chodbě. „Sídlo tetičky Maggie?“

            Profesor se smíchem přikývl. „Vlastně to nebyla tvoje teta a jmenovala se Margurie, ale ano.“

            „Jo, tak se jmenovala, ale já jí říkala Maggie. To je jedno.“ mávla jsem nad tím rukou a nevěřícně se znovu rozhlédla. „Je to už dlouho, co jsem tu byla. Naposledy, když mi byli tak tři? Hádám.“

            „Asi tak nějak.“

„Úplně jsem zapomněla, že jsem vám ho půjčila. Doufám, že se vám tu líbí.“

Profesor si sedl k nám ke stolu. „Líbí, lepší ústředí bychom si nemohli přát.“ Stiskl mi ruku. „Tak doufám, že jsi připravená na cestu do školy.“

            „Ne, to ne. Vždyť mi Colette slíbila, že mi ještě bude vyprávět. Ještě je brzo.“ s nadějí jsem zírala na Colette.

            „To jsem ale nevěděla, že budeš chrnět až do oběda.“ Když jsem se zamračila, pokračovala. „O víkendu se zase uvidíme, takže budeme pokračovat. Teď se musíš vrátit, potřebuješ se přece připravit na další týden ve škole.“ To měla pravdu.

            „Tak tedy, můžeme vyrazit.“ A tak jsem se se všemi rozloučila a následovala profesora.

 

 

 

19. kapitola                                                                                  21. kapitola

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Nemuzu se dockat...

(Ginny R, 2. 12. 2010 15:57)

Je to skvělé, už se těším na další díl, doufám, že bude už brzy, čekám na něj už 3 měsíce...

Kráása :)

(Martina, 29. 9. 2010 12:59)

Nádhera rychle dlaší

Super

(Mary-Ane, 13. 9. 2010 23:35)

Měla jsem trochu výpadek, ale dneska jsem to konečně dočetla... Naprosto skvělý!!
Konečně se to trochu vyjasňuje ikdyž jen částečně:) Ale Remuse docela chápu, nejspíš udělá pátrací akci:D

juuu!

(Nesis, 5. 9. 2010 16:25)

je to super! neviem sa dočkať pokračovania a rozuzlení :) len tak ďalej :)

diky :)

(Zaira, 30. 8. 2010 22:45)

diky diky .. jsem rada, ze se libi .. jj .. ja jsem si to konecne taky poradne ujasnila :) dalsi kapca bude az tak za tyden ... ted ve ctvrtek me ceka zkouska .. kdzy se povede .. hned zacnu psat :) (po oslave)

Krása... =O)

(Nat, 27. 8. 2010 19:13)

Krasne vyjasnení, konecne to o tych dvojcatech chapu...:) jsem zvedava, co dal se Kasy dozvi...a jestli o tom rekne jamesovi... rychle dalsi.. :D