Jdi na obsah Jdi na menu
 


19. kapitola – Bez masky a bez přetvářky

9. 8. 2010

19. kapitola – Bez masky a bez přetvářky

Kasy:

 

Několik minut jsme dál seděli v absolutním tichu. Využila jsem ho k pátrání v mé pocuchané paměti po vodítku k totožnosti neznámé ženy.  A pak se mi tato žena spojila s obrazem zachráněné dívky z prvního září. Za těch několik dní se změnila. Oči se mi rozšířily poznáním.

„Zdá se, že už jsi přišla na to, kdo je naše společnice.“ prohodil jakoby mimochodem profesor Brumbál. Přikývla jsem a vrátila se zpátky k zírání na onu ženu. Ale tentokrát už nespala, ale pozorovala mě svýma čokoládovýma očima.

„Dobré ráno, slečno Le Clef.“ vysoukala jsem ze sebe.

„Dobré ráno, Kasiopeo.“ Znervózňovalo mě, že zná mé jméno. Opět jsem se začala klepat a zároveň se mým tělem začaly rozšiřovat vlny tepla. V tom se její oči začaly měnit. Nejdříve jakoby se třpytily, ale potom se z nich stal nekonečný a azurově modrý oceán. Fascinující. Nemohla jsem odtrhnout oči. A pak jsem se začala uklidňovat, bylo to, jako bych se ponořila do vody. Ta mě obklopovala a ochlazovala mě, až jsem se přestala třást a přílišné teplo zmizelo.

„To děláte vy?“ zeptala jsem se ustrašeně.

„Ano, jsem si jistá, že nestojíš o další magický výbuch.“ A měla pravdu, protože o nic takového jsem rozhodně nestála.

 

 

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

            James:

 

            Protáhl jsem si ztuhlý krk a koukl na hodinky. „Už jsou skoro dvě.“ Překvapilo mě, když jsem zjistil kolik je. „Měli bychom zaskočit na oběd, a pak se jít protáhnout ven. Stejně už nám to pořádně nemyslí. Chce to trochu oddychu.“ Kupodivu Remus se mnou souhlasil, asi už toho taky měl dost. Oči měl zarudlý a každou chvíli si je protíral.

            Sirius nadšeně vyskočil. „Jsem pro všema deseti.“

            „Zajímavý, že jsi tak ožil, ještě před půl minutou jsi vypadal, že každou chvílí usneš nebo umřeš.“ poškleboval se mu Moony.

            „Však taky jo. Málem jsem umřel nudou.“ Smál se. A tak jsme vyrazili do Velké síně něco zdlábnout.

 

            „Ó ne.“ ozval se Remus.

            „Co?“ ale hned, jak jsem to dořekl, mi to došlo. McGregor a jeho parta.

            „Ó, naši velectění Nebelvíři přicházejí.“ poškleboval se na nás už zdálky Malfoy. Jak já bych mu rád jednu vrazil. Radši jsem si promnul prsty, abych přišel na jiné myšlenky, a uvolnil ruce, které se mi samovolně zavřely v pěst.

            „Drž hubu, Malfoyi a zalez zpátky do sklepení, kam patříš.“ odsekl Sirius.

            „Ale no tak, Luciusi, buď přece trochu milý.“ úlisně se ozval McGregor, což neznamenalo nic dobrého. „Buď tady k našim lvíčatům ohleduplný, vždyť víš, že byli včera zrazeni. Určitě je ještě bolí jejich svatá dušička.“ vysmíval se nám. Až když jsem ucítil bolest, uvědomil jsem si, že tak křečovitě svírám ruce v pěst, až jsem si zarazil nehty do dlaně. Ale tak nějak mě to pomohlo od touhy ihned se na toho snoba vrhnout.

            „Uhněte nám z cesty. Nemáme náladu na vaše kecy, chceme se jít prostě najíst.“ řekl jsem klidným a vyrovnaným hlasem. Ale bylo mi to k ničemu.

            „A já ti chtěl nabídnout ramínko, aby ses měl kde vyplakat.“ Malfoy. Já chci zabíjet. Siriuse jsem stihl zachytit na poslední chvíli. Ani se mu nedivím, potom sedění v knihovně má prostě spousty nevybité energie.

            „Nech to být, nestojí to za ty problémy.“ snažil jsem se ho přesvědčit. Ještě chvíli se škubal, což u Zmijozelských vyvolalo několik vln smíchu, ale to mi bylo putna. „Jestli už jste se vykecali, tak my procházíme.“ řekl jsem ostře a namířil si to skrz jejich skupinku do jídelny.

            „Nevykecali.“ zasyčel na mě McGregor a postavil se mi do cesty. Chvíli jsme se jen měřili pohledy. „Jak vám to teď v Nebelvíru klape, hm?“ provokativně vytáhl jedno obočí. „Asi moc ne, co? Jistě jste všichni zděšený. Za to u nás v Zmijozelu už se všichni připravují, že se k nám konečně přidá princezna.“ Svrběly mě ruce, jak jsem mu chtěl ten samolibý výraz smazat z tváře, ale přineslo by to zbytečné problémy, které teď nepotřebujeme. „Už je mi bez ní smutno, těším se, až se k nám přidá. Ke mně.“

            „To nikdy neudělá, nenávidí tě.“ opět vybouchnul Sirius.

            Ten had se jen ušklíbl. „Od nenávisti k lásce jen krůček. Obzvlášť, když už mě jednou milovala.“

            „Už se k tobě nikdy nevrátí.“ vyštěkli Tichošlápek a Moony zároveň s tak děsivou nenávistí, až jsem se musel otřást i já.

            McGregor se znovu rozesmál. „No to není možné, snad jste se vy dva do mé malé Hvězdičky nezamilovali?“ Pohrdlivě se na ty dva podíval. „U Merlina, zamilovali. To je sladký. Ale je vám doufám jasný, že u ní nemáte šanci.“ Konec dořekl ledovým hlasem. „Ona má svoji úroveň a vy oba dva jste hluboce pod ní.“ Naprosto nečekaně vystartoval Remus, jen reflexy střelce mi pomohly ho zastavit dřív, než mohl udělat velkou hloupost.

            „Klid, kámo, je to prostě blbec. Neposlouchej jeho kecy, chce nás jen vyprovokovat.“ Chvíli to sice trvalo, ale pak Moony kývnul a o krok ustoupil. Jenže potom se to pokazilo. Protože teď už to vážně ta zmije přehnala.

            „Už se těším, až se ke mně Kasy vrátí, je mi totiž v posteli samotnýmu smutno.“ řekl to s takovým podbarvením, že každému bylo jasné, jak to myslí. Bez přemýšlení jsem mu dal pěstí. Svalil se na zem, nejspíš to vůbec nečekal. Zmijozelký gorily se už připravovaly na mě skočit.

            „Ne, nechte ho.“ zařval a všichni ho sice váhavě ale poslechli. Pomalu se zvednul ze země a hřbetem ruky si setřel trochu krve, co měl u pusy. Pak přistoupil přímo ke mně. „Chápu, že jsi naštvanej. Ale víš, co je na tomhle všem to nejlepší?“ Mlčel jsem, jen jsem ho propaloval pohledem. „Jste to vy, kdo mi ji zpátky nažene do náruče. Ani se nemusím moc snažit.“ A pak se otočil a odešel.

 

 

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

            Kasy:

           

            Na rameni jsem ucítila ruku, která se mě snažila jemným tlakem posadit zpátky na postel. Ani si nepamatuju, že jsem vstala. Poplašeně jsem se rozhlédla. Slečna Le Clef byla stále ve svém křesle a vedle mě stál profesor Brumbál. Podlehla jsem jeho tiché výzvě a sedla si.

            „Hned se vrátím.“ pronesl tichým, uklidňujícím hlasem a odešel. Dívala jsem se za ním a hypnotizovala zavřené dveře.

            „Jsi už v pořádku?“ Lekla jsem se.

            „A-A-no.“ vykoktala jsem. Slečna se na mě líbezně usmála. Pokývala hlavou a její oči se opět vrátily k čokoládové barvě, ale pocit lehkého mořského vánku mě neopouštěl. „To je normální?“ zeptala jsem se neomaleně.

            „Upřesni svou otázku, prosím.“

            „Všechna ehm… dvojčata na sebe takto reagují?“ pokusila jsem se zformulovat nejpalčivější otázku.

            „Ano i ne.“ Vykulila jsem na ní oči.

            „Ano, všechna dvojčata na sebe reagují.“ začala vysvětlovat. „A ne, vždycky to není takto.“ Dál jsem na ní koukala. „Asi toho chceš slyšet víc, že?“ Přikývla jsem v němém souhlasu. „Dobrá, tedy. Jak ti to vysvětlit.“ zamyslela se a chvíli koukala z okna. „Když už obě dvojčata svou sílu ovládají a navzájem se znají, tak dokážou vzájemnou reakci potlačit nebo ji aspoň zmírnit. Což je vlastně velice důležité, jinak by se dvojčata rychle prozradila.“ Hltala jsem každé její slovo a ani nedutala. „Příklad si můžeš vzít z nás dvou. Když jsme se poprvé setkali, tak reakce byla v podstatě nulová, protože tvoje síly ještě nebyly plně rozvinuté. Dnes zas reakce byla tak silná, protože energie, která z tebe vycházela, byla moc surová,…“ na chvilku zmlkla,“ … možná neopracovaná bude lepší výraz. Nedokázala jsem svoji plnou reakci potlačit.“

            „Plnou?“ zvědavě jsem se zeptala.

            „Ano, až budeš svoje síly trochu ovládat, budu tě moc uklidit i bez toho, aby to na mě každý poznal.“ Přikývla jsem. „A dál je velký rozdíl v tom, jak na sebe reagují takzvaná vlastní dvojčata – což jsi ty a tvůj bratranec – a cizí. Vlastní dvojčata se sobě dokážou nejlépe přizpůsobit.“ Přistihla jsem se, že sedím na krajíčku postele a jsem dychtivě předkloněná.

            S tichým zaskřípěním dveří se do pokoje vrátit profesor. Smutně se na mě usmál.

            „Už jsi v pořádku?“ přikývla jsem. „V tom případě bychom měli jít dolů. Potřebuješ se najíst a řád potřebuje zodpovědět několik otázek.“ Hrklo to ve mně. Profesor se na mě omluvně usmál a prošel dveřmi na chodbu.

            Opět jsem ucítila ruku na svém rameni. Otočila jsem se a dívala se přímo do čokoládových očí slečny Le Clef. „To bude v pořádku.“ uklidňovala mě. „Budu tam s tebou, už žádný výbuch energie v tomto domě, přece jim ho nezboříme.“ pokusila se vtipem odlehčit náladu. Povolila jsem své ztuhle tělo a vydala se společně s ní za zbytkem řádu.

 

 

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

            Severus:

 

            Dnešní den prozatím nestál ani za zlámanej srpec. Svalil jsem se do svého oblíbeného křesla ve společence. Chtěl jsem si trochu odpočinout, ale to mi nebylo dopřáno.

            „Severusi, tebe jsem právě hledal.“ Daniel, to mi teď ještě scházelo.

            „Danieli.“ Pokývnul jsem.

            „Potřebuji, abys něco zjistil.“ Obličejem se mu prohnala směsice pocitů, ale byly tak rychlé, že jsem je nedokázal rozeznat.

            „Poslouchám.“

            „Za celý den nikdo neviděl Kasiopeu, takže potřebuju ihned zjistit, kde je.“

            Rozesmál jsem se. „A mohl bys mi poradit, koho bych se měl jít zeptat?“ Svraštil jsem obočí. „Co třeba Pottera a jeho kamarádíčku, ti mi určitě s radostí odpoví.“ navrhl jsem a ironie ze mě vyloženě sršela.

            Daniel vydal zvuk, který nebyl daleko k zavrčení. „Neprovokuj mě, nemám na to náladu.“

            „Já dnes taky nemám zrovna den zalitej sluncem, ale je pravda, že jsem aspoň nedostal pěstí.“ ujelo mi.

            „To by se mohlo rychle změnit.“ tentokrát to už regulérně zavrčel.

            Odfrkl jsem si. Ale… vlastně jsem ho chápal. Být jím, taky bych neměl zrovna přívětivou náladu, ale to neznamená, že mi to nemohl lízt na nervy. „Máš teda nějakej nápad, jak bych to mohl zjistit?“

            „Ne,“odsekl, „ale ty bys na to měl rychle přijít. Máš čas přes večeři.“ řekl zprudka, čímž upustil páru, takže dál pokračoval už smířlivým tónem. „Po ní tady na tebe budu čekat. Tak doufám, že budeš mít informace, které potřebuji.“ s tím se zvedl a odešel. Mám asi dvě hodiny, abych dostal z nějakého Nebelvíra, kde je Kasy, jinak si na mně Daniel vybije svou zlost. No, nemám moc dobrý vyhlídky.

 

 

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

            Kasy:

 

            Se zatajeným dechem jsem vstoupila do salónku. Bála jsem se zvednout oči. Bez masky, která by mě zakrývala, jsem se cítila bezbranná. Na vteřinu bylo absolutní ticho, ale pak zavládl živý šepot. Zvedla jsem oči. Vypadalo to, že všichni čekají, co udělám. Co jsem si to namlouvala? Vypadalo? Ne, ono to tak vážně bylo.

            „Puberťačka.“ opovržlivě si odfrkl známý hlas. Neměla jsem dost síly se bystrozorovi Moodymu podívat do očí. Rychle jsem zaplula na připravenou židli. Proti mně se někdo ošil. Zvedla jsem pohled.

            „Kasiopea Potterová.“ nevěřícně vyslovila profesorka McGonagallová. Moje jméno opět vyvolalo v místnosti naprosté ticho. „Jste to vážně vy?“ Přikývla jsem. Šeptání oproti minule zesílilo a bylo v něm slyšet hodně jméno Potter. „Jste v pořádku?“ setřásla ze sebe profesorka překvapení a vrátila se do pozice starostlivé vedoucí mé koleje.

            „Ano, paní profesorko.“

            „Dobrá. Měla byste se pořádně najíst, než se vás budeme vyptávat.“ Na sucho jsem polkla. Ale to už se přede mnou objevil talíř plný špaget. Zakručelo mi v břiše a došlo mi, že mám hlad. Ale strachy stažené hrdlo mi nedovolovalo pořádně polknout. Ošívala jsem se na židli pod pohledem většiny lidí v místnosti.

            „Klid.“ přiletělo ke mně jakoby na tichém větříku a pak mě zalila jemná vůně oceánu, která mě uklidnila. Vděčně jsem se usmála na slečnu Le Clef, která se posadila vedle mě a pustila se do jídla.

 

 

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

            Severus:

 

            Na shánění potřebných informací jsem byl odborník. Nikdy pro mě nebyl problém zjistit i tajemství druhé strany barikády. Ale k těmto věcem je potřeba čas. Marně jsem celou dobu do večeře přemýšlel, kdo by mohl být tím, kdo mi zachrání krk. Už bylo po večeři a já nebyl o nic moudřejší. Vyzkoušel jsem všechny obvyklé cestičky, ale nikdo ihned nic nevěděl a já čekat nemohl. Byla to zoufalá situace a jako taková vyžadovala zoufalá řešení.

            „Evansová, stůj.“ A mnohem tišeji jsem dodal: „Prosím.“ A ono to zafungovalo. Zastavila se, ale pohled jejích očí rozhodně nebyl přátelský.

            „Co chceš?“ vyštěkla. „Nemám čas.“

            „Potřeboval bych od tebe něco vědět, kde…“ ale skočila mi do řeči.

            „Už nejsme přátelé, vlastně ani nevím, jestli jsme někdy byli. Takže ti nic říkat nebudu.“ Došlo mi, že mi ještě pořád neodpustila. Asi už to nikdy neudělá.

            „… kde je Kasy? Celý den jsem ji neviděl a potom, co se včera stalo, mám o ni strach.“ Její oči zjihly a opět na mě shlížela jako v minulých pěti letech, ale po chvilce její pohled opět ztvrdl. Ale i přesto jsem ji obměkčil, takže se rozpovídala.

            „Nevím, kde přesně je, ale na hradě není. Ředitel ji na celý víkend odvezl pryč.“ Zamyslela se a shrábla pramen vlasů, který jí spadl do obličeje. „Říkala, že ji bere k nějakému odborníkovi, protože si madame Pomfreyová neví s její poslední nehodou rady.“ Obličej se jí zkřivil starostí. Upřímně, i já začal mít strach. Myslel jsem, že to bylo prosté vyčerpání spojené s nepovedeným obranným kouzlem, ale mýlil jsem se. Něco z toho, na co jsem myslel, se mi muselo odrazit v obličeji.

            „Bude v pořádku. Je s ředitelem. On se o ni postará.“ Potřásl jsem hlavou.

            „Děkuji za informace, Evansová. Sbohem.“ rychle jsem se rozloučil a rychlostí blesku zmizel za nejbližším rohem. Potřebné informace jsem měl, teď jen rychle přemýšlet v jaké podobě a s kolika podrobnostmi je Danielovi přetlumočím.

 

 

18. kapitola                                                                                     20. kapitola

           

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Pani..

(Nat;, 22. 8. 2010 11:56)

Opravdu uzasna kapitolka! Moc se ti povedla! Jsem zvedava na co se budou kess vyptavat, co bude delat Daniel a jak se ji podari ziskat, koho si Kasiopea vybere... Rychle dalsi! Kapitola byla vazne suprova!