oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

18. kapitola – Nové/staré objevy

            Kasy – Kometa:

            „Dobrý večer.“ pozdravila jsem, abych upozornila na náš příchod do salónu, kde se pravidelně konaly schůze řádu. Většina členů tu již byla přítomna a na pozdrav odpověděla.

            „Dobrý večer, Kometo, ráda vás opět vidím.“ příjemně se na mě usmívala Dorcas Loučková.

            „Já vás také.“ oplatila jsem jí úsměv. Profesor Brumbál se vzdálil. Ale hned vedle nás stál Moody s profesorkou McGonagallovou. Divila jsem se, že se sem stihla dostat tak rychle.

            „V sobotu jsem byla překvapená, že jste nedorazila.“ trochu se zachmuřila.

            „Ano, ale bohužel mi ředitel Brumbál dal vědět na poslední chvíli…“ Bylo mi naprosto jasné, že Moody poslouchá. Byl podezřívavý a zůstane jím, musela jsem si dávat pozor, co prozradím. „Měla jsem nějaké nečekané záležitosti, co jsem musela zařídit. A profesor Brumbál stejně nakonec nemohl.“

            „Máte pravdu, měl problém s nějakou studentkou.“ vážně přikyvovala a já nasucho polkla.

            „Ano, říkal mi o tom.“ snažila jsem se znít nezaujatě, ale pravděpodobně se mi to nepovedlo. Nervózně jsem si hrála se svojí maskou.

            „Jsme kompletní, takže můžeme začít. Usaďte se všichni, prosím.“ vysvobodil mě z pátravých pohledů profesor Brumbál. Omluvně jsme se na ostatní usmála a šla si sednout. Ačkoliv jsem vážně chtěla poslouchat, moje mysl se stále vracela k Pobertům a tomu, jestli mi někdy odpustí. Jestli mě pochopí Nebelvíři, vlastně celá škola. A tak jsem svůj pohled zapíchla do podlahy a poslouchala jen na půl ucha. Asi po půl hodině mě ale něco, co jsem slyšela, přetrhlo myšlenku. Rychle jsem se vzpamatovala a přehrála si, co jsem vyslechla, abych přišla na to, co mě vyrušilo.

            „Říkal jste Alice Wrestl?“ vyhrkla jsem. Všichni se ke mně otočili.

            „Ano.“ zavrčel na mě nedůvěřivě a naštvaně Moody, protože jsem ho přerušila.

            „Šestnáct let, dlouhé blond vlasy, asi 170 centimetrů a modré oči?“ vypočítávala jsem třaslavým hlasem.

            „Ano.“

            „Pohřešovaná asi osm měsíců?“

            „Ano.“

            „Po ní pátrání už můžete zrušit.“

            „A to proč?“ vyjel ostře Moody.

            „Je mrtvá.“

            Okolo mě bylo vše v pohybu. Obklopoval mně hluk, ale já ho neslyšela. Ani pohyby kolem sebe jsem nevnímala, spíš to byl jen pocit, že jsem si tím vším byla jistá. Bylo to, jakoby pro mě všechno zamrzlo. Tupě jsem zírala do země a nedokázala ani zaznamenat své rychle se měnící myšlenky. Najednou se mi v hlavě přehrávaly spousty vzpomínek. Moře útržků, které mě děsily v nočních můrách, se poskládaly do hrůzostrašného příběhu. Nemohla jsem uvěřit, že jsem zapomněla. Z letargie mě vytrhlo, když mnou někdo hrubě zatřásl.

            „Tak slyšíte mě, sakra …“ řval na mě někdo. „Okamžitě mi řekněte vše, co víte. Slyšíte? Okamžitě.“ Slova jsem slyšela, ale nedokázala jsem rozumět významu. V tom mě kolem ramen chytily naprosto jiné ruce - vřelejší, teplejší – a odstrčily ty, co mi ubližovaly.

            „Prosím, pojď se mnou. A neboj se. Nikdo ti neublíží.“ pošeptal mi měkký a laskavý hlas. A já ho poslechla. Nechala jsem se vytáhnout na nohy a odvést někam pryč. V půlce cesty jsem si uvědomila, že se celá klepu, a pak už jen mně dobře známé černo před očima.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

            Remus:

            Dobré dvě hodiny jsme už seděli ve společence. Kluci probírali novinku o Kasy a já se snažil prokousat tou bichlí z knihovny, kterou jsem si půjčil kvůli našemu „výzkumu“ o amuletech. Já jsem nepotřeboval polemizovat o tom, co si teď o Kasy myslet, já měl jasno hned, když nám to vysvětlila. Ale ti dva asi potřebovali trochu času, aby si to srovnali v hlavě. Ale už mi vážně začínali lízt na nervy. A po Siriusově „Já bych tohle neudělal.“ jsem prostě už mlčet nemohl.

            „Morgano, ty to slyšíš.“ neodpustil jsem si a protočil oči v sloup. „Už oba mlčte nebo vás zakleju, abych měl klid.“ štěkl jsem na ně.

            „Klídek, kámo.“ uraženě se ozval Sirius. „Co ti zas přelítlo přes nos?“

            „Klídek?“ uchechtl jsem se. „To vy dva byste se sakra už měli uklidnit.“ Rázně jsem zabouchnul knihu, až ty dva nadskočili. „To tvoje plamenný prohlášení „Tohle bych neudělal.“ mi přelítlo přes nos.“ zavrčel jsem na ně. „Jen si vzpomeň na největší průšvih loňskýho roku. Hm, už ti svítá.“ Moje slova byla ostrá a ledová. Hodil jsem krátký zlobný pohled po Jamesovi, a pak se vrátil zpět k Tichošlápkovi. „Co ten tvůj kousek, kdy si poslal o úplňkový noci Snapa podívat se, co se děje v Chroptící chýši.“ Mlčel. Vlastně mlčeli oba dva. „Tenkrát si udělal přesně to samý.“ štěkl jsem na něj. „Ne, vlastně něco horšího. Ty jsi to celý promyslel. Ale Kasy prostě ruply nervy. Ty jsi mnohem horší než ona.“

            „Ale…“ chtěl se začít bránit Tichošlápek, nedovolil jsem mu to.

            „A nejhorší je, že by si udělal vraha ze mě. Z kamaráda.“ Ano, pořád mě to trápilo a bolelo, kdyby tenkrát James nezasáhl… Zatřepal jsem hlavou, abych odehnal dotěrné myšlenky. „A to nebyl jediný kousek, který jsme provedli, který mohl někoho stát život.“ Významně jsem se na oba podíval. Nemusel jsem vyjmenovávat, bylo mi jasný, že příkladů si umějí vybavit oba dva dost sami. „Všechno to bylo promyšlený. Plánovaný. Sice ne s cílem vážně někomu ublížit, ale o těch možnostech jsme věděli, nebo aspoň měli vědět.“ Nádech. Potřeboval jsem se uklidnit. „Oba dva tady debatujete o morálce a Merlin ví o čem dalším, ale ani jeden o ní nic nevíte. Pokrytci.“ Rázně jsem vstal a shrnul si všechny věci do náruče. „Pro dnešek už toho mám dost. Jdu si lehnout. A vy byste měli jít taky, protože já už zítra do knihovny sám nepůjdu. Budete hledat se mnou.“ U schodů jsem se ještě otočil, protože kluci nevydali ani hlásku. Seděli tam a vypadali otřeseni a zahanbeni. Snad už si to všechno přeberou z té správné strany. „Dobrou noc.“ řekl jsem a vydal se do postele.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

            Kasy:

            Probudil mě tichý šepot. Zaposlouchala jsem se do něho.

            „U Merlina, neříkala jsem vám snad, že musí zůstat v klidu. Dokud se nenaučí svojí novou magii ovládat, tak je nebezpečná jak svému okolí, tak hlavně sama sobě.“

            „Nemohl jsem tušit, že se něco takového stane. Nikdy bych ji sem nevzal, ale potom všem, co se od začátku roku stalo, mi bylo jasné, že potřebuje z hradu na chvíli pryč."

            „Ano, promiňte, profesore.“ ozvalo se kajícně. „Jen… prostě se o ní bojím. Ona je ohnivá polovina dvojčat. A já viděla, co to udělalo s mým bratrem. Nechci, aby se to stalo i jí.“ pokračovala smutně a v hlase jí zněla bolest.

            „Kasiopea má vás, Colette, jí se to nestane.“ uklidňoval ten neznámý ženský hlas profesor Brumbál. Když v tom mi došlo, že ten hlas mi není až tak neznámý.

            „To doufám, protože už bych se na to znova nedokázala koukat. Nechci vidět vyhořet dalšího člověka.“ A pak už bylo jen ticho. Měla jsem pocit, že se někdo posadil ke mně na postel a začal broukat nějakou pomalou melodii, ale jistá si tím nejsem, protože jsem znovu usnula.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Sirius:

            Au. Už potřetí mi podjela ruka pod bradou a já málem práskl čelem o stůl. Znovu jsem se nevěřícně rozhlédl kolem sebe. Je sobota osm hodin ráno a já jsem vzhůru. A druhá pecka? Jsem v knihovně a dokonce proto, abych se pokusil něco zjistit. Svět se prostě nejspíš zbláznil. Kouknul jsem na své dva společníky. Po včerejší Moonyho přednášce mi mnohé došlo. Měl pravdu. Jsem blbec. A proto jsem mlčel a ráno poslušně vstal, i když mě to stálo většinu mých sil, a teď tu sedím v knihovně, místnosti v hradě, které jsem se celých pět let důsledně vyhýbal. Příchod mé krásné černovlasé víly všechno změnil a postavil ustálený řád Bradavic na hlavu.

            „Asi jsem něco našel.“ vykřikl Remus. S Jamesem jsme k němu hned stočily pohledy a vyčkávaly jsme. „Popisují tu dvě osoby, které vládnou zvláštní mocí. Jo, je to tu. Taky mají amulety. I ta zvláštní Kasyna sobotní nehoda by asi seděla, tady píšou, že když neumí svoje síly ovládat, tak můžou trpět takzvanými výbuchy energie. Hm…“ jeho oči hbitě putovali z řádku na řádek. „Píšou tady, že jedna polovina je ohnivé dvojče, což by asi byla Kasy, a druhá vodní dvojče. Ale…“ jeho tvář se zachmuřila.

            „Ale co?“ dychtivě ho pobízel James.

            „Ale to nebude ono.“ smutně konstatoval. „Celé je to o dvojčatech - gemini. A to vy dva přece nejste, jste bratranec se sestřenicí.“ Zvedl k nám zklamaný pohled.

            „Ne, to nejsme.“ opáčil Dvanácterák s trpkostí v hlase.

            „Ale stejně si o tom ještě něco přečtu později, třeba by to ještě někam mohlo vést. Ale teď…“

            „Budeme pokračovat v hledání.“ dokončil jsem za něj. Oba mi přikývli a zabořili nosy zpátky do knih.            

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

            Kasy:

Ze spánku mě probudil hlad a potřeba odskočit si na malou. Jak triviální, ale účinné. Pomalu jsem se pokusila posunout na posteli a sednout si. Jak na to, aniž bych si přivodila moře bolesti, jsem se během poslední doby dobře naučila. Rozlepila jsem oči a rozhlédla se kolem sebe. Skrz okno pokoj zalévalo ostré světlo, takže jsem usoudila, že bude kolem poledne. Pokračovala jsem v prohlídce a narazila na dvě obsazená křesla kus od postele, ve které jsem spala. V prvním tiše podřimovala mladá žena, která mi někoho silně připomínala, v druhém seděl profesor Brumbál. Obezřetně si mě prohlížel a potom se na mě unaveně usmál.

„Dobré rámo.“ pokusila jsem se promluvit, ale vyšlo ze mě jen ošklivé zaskřehotání. Profesor mi, ale i přesto rozuměl a můj pozdrav opětoval. A bez požádání mi nalil sklenici vody a podal mi ji. S vděčným pohledem jsem ji přijala a hltavě vypila. I přesto jsem měla pocit, že mám místo krku Saharu.

„Lepší?“ zeptal se profesor.

„Ano.“ Sice to znělo stále ochraptěle, ale už mi bylo aspoň částečně rozumět. „Myslím, že ano.“ Pak mi došlo, že vlastně vůbec netuším, co se děje. „Co se vlastně stalo? Já…“ zamračila jsem se. „nemůžu si vzpomenout. Vím, že jsem přišla na schůzi, ale víc…“ zatřepala jsem hlavou. „prostě mlha.“ Bezradně jsem se na profesora podívala.

„Zdá se, že se ti opět uvolnila část tvé ztracené paměti.“ Povzdychl si. „Jméno slečny Wrestlové tomu pomohlo.“ řekl velice tiše a vyčkávavě na mě hleděl. Když jsem nijak nereagovala, pokračoval. „Velice tě to vyděsilo.“ A děsilo mě to znovu. Bylo to, jako by mi někdo po dlouhé době nahodil pojistky.

„Ach.“ vyšlo mi z úst.

„Byla jsi v šoku, nereagovala jsi. Tak jsem tě odvedl sem do pokoje. Bohužel cestou jsi měla další… ehm… magickou příhodu.“ Vytřeštila jsem na něj oči.

„Jsou všichni v pořádku?“ ustrašeně jsem se zeptala.

„Ach, ano. Povedl se mi celkem obstojný štít.“ usmál se na mě a pohladil mě po ruce, pak ale zvážněl. Protřel si oči a stiskl špičku nosu.

„Cítím v tom nějaké ale.“ Nedokázala jsem čekat.

„Ano.“ unaveně přikývl. „Ale viděl to celý řád.“ Poklesla mi brada.

„To znamená, že už tohle nebudu potřebovat.“ ukázala jsem na svou masku.

„Nebudeš.“ zakroutil hlavou. „I když stále doufám, že si nedají dvě a dvě dohromady, tak je to marně, jsou to všichno velice moudří a důvtipní lidé.“ Odevzdaně potřásl hlavou.

„Co to pro mě znamená?“ zeptala jsem se opatrně.

„Nebezpečí.“ odpověděl mi profesor.

 17. kapitola                                                                 19. kapitola