oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

17. kapitola – Některých chyb se prostě nelituje

            Kasy:

            V pátek ve dvě hodiny odpoledne mi skončila poslední hodina tohoto týdne. Seděla jsem ve Velké síni a pozorovala svůj netknutý oběd. Byla jsem sama. Celý týden jsem se všem vyhýbala. Tedy až na Lily, která jediná se dokázala neptat. Byla jsem na ně hrozně naštvaná. Ale po těch pěti dnech se mi vše rozleželo v hlavě, nemělo cenu Jamese obviňovat za loajalitu ke kamarádům. Od teď mu prostě nesmím říct, co nechci, aby věděli ti dva. A ten večer se Siriusem a Remusem v jezeře? Byla to chyba, pro příště už to vím. A jako poslední mi zůstával Brumbál. U něj byla moje zlost největší. Když jsem se v neděli odpoledne probudila opět na ošetřovně, nechtěl mi vysvětlit, co se stalo. Prý on není ten pravý. Jeho poznámka o tom, že se teď nesmím rozčilovat, mě vytočila do extrému. Musím se omluvit za to, co jsem mu řekla.

            Stočila jsem pohled k profesorskému stolu, přímo na jeho střed. Celý týden jsme se neviděli. Teď jsem pozorovala toho starého muže a rozhodla se. Ještě dnes se s ním půjdu usmířit a pořádně se omluvím. Z přemýšlení mě vytrhlo poklepání na rameno. Otočila jsem se.

            „Ahoj. Tohle je pro tebe.“ Nějaký prcek mi předával dopis. „Od pana ředitele, máš si ho ihned přečíst. Ahoj.“ A než jsem stihla poděkovat, byl už pryč.

            „Nějakej průšvih?“

            Zvedla jsem oči. „Ahoj Franku.“ usmála jsem se na něj. „Tak u mě je možný všechno.“ odpověděla jsem mu na otázku. Rychle jsem otevřela dopis.

Slečno, dostavte se prosím o půl třetí do ředitelny.

Brumbál

            Nic víc, nic míň.

            „Tak co?“ drcnul do mě.

            „Nevím, jen si mě volá na půl třetí na kobereček. Proč, tam není.“ pokrčila jsem rameny.

            „Tak to bys měla pomalu vyrazit.“ upozornil mě, když se podíval na hodinky. „Můžu tě doprovodit? Chtěl jsem se tě na něco zeptat.“

            To se mi hodilo. Nechtěla jsem raději provokovat tím, že bych chodila po hradě sama. „Jasně, budu ráda.“ a zvedla jsem se.

            Když jsme vešli do vstupní haly, tak Frank spustil. „Víš, že zítra pořádáme konkurz na uvolněné místo střelce do našeho famfrpálového družstva.“ zeptal se rádoby lhostejně.

            „Ano, všimla jsem si ve společence toho plakátu.“ Ještě aby ne, byl tak obrovský a barevný, že by si ho všiml snad i slepý.

            „To se divím, protože jsem tam nikde nenašel tvoje jméno. Myslel jsem…“ Ale co chtěl říct, jsem se nedozvěděla, protože ze schodů se přímo na nás vyřítili Poberti společně s Lil.

            „To už jsi najedená?“ na oko posmutněla.

            „Promiň Lil, ale když ty si tak pomalá.“ Jen o milimetr jsem se vyhla dloubanci do žeber. „Ne vážně, musím k řediteli, proto jsem nepočkala.“

            „Stalo se něco?“ vyhrkl James.

            „O ničem nevím.“

            Do debaty se vmísil Frank. „To jsem rád, že jste tu. Snad mi pomůžete Kasy přesvědčit.“ blýsklo se mu v očích. „Ještě pořád se nepřihlásila na ten zítřejší konkurz do družstva.“

            „Proč?“ zeptal se mě přímo bratránek. Co jsem na to mohla říct? Přemýšlela jsem, jak se vysvobodit.

            „Já… nemůžu.“ vydolovala jsem ze sebe naprosto neinteligentně. Jen se na mě podezřívavě koukali.

            „Kasy, kvůli tomu, že jsme se pohádali, se na to přece nevybodneš. Vždyť máš famfrpál ráda stejně jako my.“ snažil se mě přesvědčit James.

            „Je mi líto, Jamesi. S tebou to nemá nic společného. Stále trvám na své odpovědi, že se nezúčastním.“ A jen jsem v duchu doufala, že mě něco zachrání od dalších otázek. A záchrana přišla od nečekané osoby.

            „Slečno Potterová, nerad vás ruším v rozpravě s vašimi přáteli, ale myslím, že je nejvyšší čas, abyste vyrazila ke mně do ředitelny. Byl bych rád, kdybyste mě doprovodila.“

            „Ano, pane.“ oddychla jsem si. „Uvidíme se později.“ ještě jsem rychle houkla na Lil a vyrazila za profesorem.

            „Děkuji, pane. Nebyla jsem si jistá, jestli bych zvládla další otázky.“

            „Měla byste jim říct pravdu, jsou to vaši přátelé, pochopí to.“

            „Ráda bych věřila, že máte pravdu.“ zapochybovala jsem. Zbytek cesty do ředitelny už proběhl beze slova.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

            James:

Společně s Frankem a kluky jsme se vytratili k jezeru. Bylo páteční slunečné odpoledne jako dělané na lenošení pod dubem. Obzvláště, když se tentokrát rozhodla s námi jít i Lily, i když ta měla sebou knížku.

            „Stejně nedokážu pochopit, proč se k nám nechce přidat. Když si vzpomenu, jak nám předloni v létě natrhla zadek.“ usmál jsem se při vzpomínce na ten letní zápas.

            „Taky tomu nerozumím.“ přidal se Frank.

            „Ale ona neřekla, že nechce, ale že nemůže.“ ozvala se Lily. A měla vlastně pravdu. Přemýšlel jsem, co to mohlo způsobit.

            „Ale proč?“ stejnou otázkou se trápil i Frank.

            „Možná…“ napadlo mě. „Loni, hned ze začátku sezóny, měli na zápase nějaký incident a Kasy si odnesla ošklivé zranění. Do konce sezóny už v zápase nenastoupila, i když s mužstvem trénovala. Možná má prostě strach.“

            „Co se stalo?“ Byl Sirius hned zvědavý.

            „Nic víc o tom nevím.“ pokrčil jsem rameny a přemýšlel, jestli by tohle mohl být ten správný důvod.

            „Já vám povím, proč slečna Dokonalá nemůže na váš konkurz a proč jsem byl tak překvapený, když místo do Zmijozelu zamířila do Nebelvíru, ale předem vás varuji a moc mě to mrzí…“ při těchto slovech se pohrdlivě usmál. „, ale nebude se vám to líbit.“ ozvalo se od nově příchozí postavy.

            „Drž hubu, McGregore a vypadni. Tvoje kecy nás nezajímaj.“ ostře odpověděl Sirius.

            „Přísahám, že nebudu lhát.“ Uchechtl jsem se.

            „Pottere, měl bys mu raději věřit. Však se jí pak na to můžete zeptat sám.“ tentokrát se ozval Malfoy.

            „Nás nezajímá, co nám chcete říct. Až Kasy bude chtít, tak nám to všem řekne.“ odvážně, jak se na Nebelvírku sluší, se ozvala Lily.

            „Ty mlč, ty mudl…“ Lucius ale nedopověděl, protože ho Daniel umlčel.

            „Luciusi, no tak, jsme tu přece na přátelské návštěvě. Není potřeba slečnu Evansovou urážet.“ úlisně se na ni usmál a já měl pocit, že vyletím z kůže. Nejdřív otravuje Kasy a pak bude ty svoje pohledy házet i po Lily? Tak to ani náhodou. „Musím tě ale opravit,“ teď mluvil přímo k Lil. „ale ostatní jsem evidentně zaujal. Jsou netrpělivý se dozvědět, co chci říct.“

            Nikdo nic neřekl. Ani já jsem neodporoval. Také jsem byl dychtivý to vědět.

            „Vidíš.“ znovu se nepříjemně usmál. „Ale abych přešel k věci.“ pokračoval. „Měli jste pravdu i neměli. Hvězdička totiž doopravdy nemůže hrát, ale chtěla by. A souvisí to s tím incidentem na jejím posledním zápase.“ napínal nás. Začínal jsem toho mít plné zuby, ale nedokázal jsem se donutit poslat ho tam, kde ani Lumos nesvítí.

            „Nemůže, protože má doživotní zákaz hraní famfrpálu.“ Zaklepal jsem hlavou, protože jsem předpokládal, že jsem se přeslechl. „Skoro zabila svou protihráčku, ale v poslední chvíli jí v tom ostatní zabránili.“

            „Lžeš.“ vykřikli jsme všichni.

            „Jestli mi nevěříte, tak se jí zeptejte.“ a s vítězoslavným úsměvem na tváři odcházel i se svým doprovodem.

            „To nemůže být pravda.“ Ale sám jsem o tom pochyboval. Proč by si McGregor vymýšlel? A proč o tom vlastně Kasy nikdy nemluvila. Musím to zjistit.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

            Kasy:

            „Takže dnes po večeři mě odvedete pryč. V Nebelvíru mám říct, že jedu na vyšetření ke specializovanému lékouzelníkovi, kvůli tomu sobotnímu incidentu.“ rekapitulovala jsem si, co jsem se v posledních několika minutách od Brumbála dozvěděla. „Místo toho, ale večer navštívíme schůzi Řádu a pak mě seznámíte s někým důležitým. Předpokládám, že to také souvisí se sobotou.“ Stočila jsem hlavu zpátky k řediteli. Přikývl. „Tak tedy souhlasím, i když si myslím, že stejně žádnou jinou možnost nemám.“

Přešla jsem k oknu a zadívala se k jezeru. Viděla jsem bratránka s kluky, jak se válejí pod dubem. „Ne.“ zaúpěla jsem.

            „Co se děje?“ přešel ke mně k oknu. „Je možné, že jim říká něco jiného.“ pokusil se mě uklidnit ředitel, když zhlédl situaci u dubu.

            Jen jsem se otočila. „Tomu vážně věříte?“ zeptala jsem se nevěřícně. „A i kdybyste měl pravdu, jako že ji nemáte, tak to, co by jim říkal, by rozhodně nebylo o moc lepší. Nikdy by o mně nemluvil v dobrém.“

            „Nemusíš se bát, oni to všechno pochopí.“

            „Chci tomu věřit.“ A doopravdy jsem chtěla. Pak jsem se sebrala a šla čekat do společenky.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

            Kasy:

            „Kasy?“ už od otvoru do společenky volal James a za ním se hrnul zbytek Pobertů společně s Lily a Frankem. Ten si mě taky jako první všiml.

            „McGregor o tobě říká hrozné věci.“ udýchaně si sedl naproti na pohovku.

„Prej hrát nemůžeš, protože máš stopku. Žvatlal něco o tom, že si někoho málem zabila.“ pokračoval Sirius.

„Popři to, ať tomu slizákovi můžeme jít dát co proto.“ přidal se Frank. Jen Lily s Remusem na mě tiše koukali celou dobu. Oběma to bylo nejspíš jasné, už když mě zahlédli, jak tu zdrceně a odevzdaně čekám.

„Tak to popři.“ pobídl mě znovu James a do hlasu se mu začala vtírat hysterie.

Promnula jsem si spánky. „Nemůžu.“ Absolutní ticho.

„Cože?“ vyjel na mě Sirius.

„Nemůžu to popřít, protože je to pravda.“

„Tys… tys někoho málem… ehm… zabila?“ vysoukal ze sebe James.

„Ano, Jamesi.“ trpělivě jsem to zopakovala. „Nějaké otázky?“ Začala jsem se cítit apaticky.

„Jak se to stalo?“ zašeptal se skloněnou hlavou, že jsem ho skoro neslyšela.

„Jak?“ uchechtal jsem se. „Jednoduše. Od první chvíle, kdy jsem nastoupila do družstva, se do mě strefovala. Nejdříve jen před a během zápasu, ale časem začala otravovat pořád. Vždycky jsem se dokázala udržet a svůj vztek vybít později a bezpečně, ale tenkrát…“ hlasitě jsem polkla. „Ten zápas se konal hned druhý den potom, co jsem se vrátila z Anglie.“

„Z pohřbu.“ skočil mi do toho James. Přikývla jsem.

„Já… nechtěla jsem v tom prostě tým nechat. Samozřejmě bylo hodně lidí, kteří by mě mohli nahradit, ale já doufala, že aspoň na chvilku během hry budu moc zapomenout na všechno, co se teď kolem mě bortilo. A pak přilítla ona a spustila ty svoje řeči, ale mě to bylo jedno. To ji děsně naštvalo a tak přitvrdila a pak…“ přejela jsem si rukou po obličeji a promnula oči. „a pak řekla něco, co říkat neměla. Něco naprosto odporného a já… už jsem prostě nemohla být zticha.“ vydechla jsem. „Byly jsme jen kousek nad zemí, a tak jsem ji strčila z koštěte, ale ta mrcha mě stáhla s sebou. Ani jedna jsme nedopadly zrovna do peří. Myslela jsem, že to je konec. Víc jsem udělat nechtěla. Myslela jsem, že bude mlčet, ale ona pokračovala. A já…“ nadechla jsem se, abych pokračovala, ale na chvíli jsem musela dech zadržet. „Já prostě vypla mozek.“

„Takže to ona si začala. Proč tě tak přísně potrestali?“ ozvala se Lily.

„Je jedno, kdo rvačku vyprovokuje, první ránu dala Kasy, ona za ní může. Tak je to v pravidlech.“ objasnil Sirius. A měl pravdu.

„A navíc, já jsem opouštěla hřiště sice v příšerném stavu, ale na rozdíl od Alexy jsem nebyla v bezvědomí další týden.“ Pět zalapání po dechu.

„Ale ty toho lituješ.“ zvednul ke mně James oči s jasnou prosbou v nich. „Že jo?“

„Nerada tě zklamu, ale ne. Lituju jen toho, že jsem se nedokázala ovládnout po prvních ranách, že to muselo zajít tak daleko. Ale kdyby ta situace nastala znova, tak bych se chovala stejně. Alexa je mrcha a zasloužila si dostat nakládačku.“ řekla jsem naprosto bezcitně. Koukala jsem přímo na Jamese a viděla, jak se v něm vše pere.

„Proč si mi o tom všem nenapsala?“ zeptal se nakonec.

„A co jsem ti měla napsat?“ spustila jsem. „Ahoj Jamesi, na zápase jsem málem zabila svoji protihráčku, ale měla jsem štěstí, místo vězení mi dali jen doživotní stopku ve famfrpálu a tři měsíce školního trestu. To se mám, že? A co si dělal ty?“ Ironie z mých slov přímo čišela.

            Mlčeli. Všichni mlčeli.

            „Nepotřebovala jsem ti to psát, abys mě mohl odsoudit. Na to jsem si stačila sama.“ Slzy jsem skryla do dlaní. „Musím jít.“ zvedla jsem se. „Po večeři společně s Brumbálem odjíždím, bere mě k nějakému specialistovi kvůli mému sobotnímu zhroucení. Poppy si s ním totiž neví rady.“ Nečekala jsem na reakci, neohlížela jsem se a jen jsem rychle mizela do dívčích ložnic.

            V pokoji jsem se zhroutila na svou postel a spustila zadržovaný vodopád slz.

            Asi za deset minut vrzly dveře. Bylo mi jasné, co teď přijde, a i když jsem se na to snažila připravit, věděla jsem, že mě to bude bolet. Už jsem úplně slyšela: Nikdy bych nevěřila, že bys něco takového mohla udělat. Já už se s tebou nechci bavit, nechci s tebou mít nic společného. Je hanba, že jsi v Nebelvíru.

            Ale to, co se stalo, mě naprosto překvapilo. Lily mě silně objala. „Já tě chápu a oni taky pochopí, jen jim dej trochu času.“ Pak mě otočila a nechala mě plakat na jejím rameni. „Budeš muset udělat mnohem horší věci, aby ses mě zbavila.“ pokusila se mě rozesmát.

            „Díky.“ zašeptala jsem jí do svetru. „A promiň.“ Lily mě jen konejšivě pohladila po zádech. Bylo úžasné vědět, že mi rozumí. Že ví, že se jí omlouvám za to, že jsem nevěřila, že bude správnou kamarádkou.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

            Kasy:

            Už jsem odcházela z Velké síně, kde jsem se v rychlosti v doprovodu Lily najedla. Nechtěla jsem nikoho potkat. Když v tom mě zastavilo tiché zavolání mého jména. Otočila jsem se a přede mnou stál James společně se Siriusem a Remusem.

            „Já…“ evidentně nemohl najít ta správná slova. „Chtěl jsem se s tebou rozloučit, než odjedeš.“ Rychle mě objal a odstoupil zpět. Bylo vidět, že je stále zmatený a neví, co si myslet.

            „Dávej na sebe pozor.“ starostlivě řekl Remus.

            „Budu. Tak ahoj.“ Rychle jsme utekla. Slyšela jsem za sebou ještě tiché trojhlasné ahoj. Raději jsem nastoupila do připraveného kočáru.

            Ze tmy se ozval ředitelův hlas. „Neboj se, jen potřebují trochu času.“ A já znovu doufala, že má tenhle moudrý muž pravdu.

16. kapitola                                                                                   18. kapitola