oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

16. kapitola – Jako sopka

            „Co to všechno mělo znamenat?“ vypadlo z Remuse, když Kasy zmizela na schodech k ředitelně.

            „Já… vlastně nevím.“

            „Co ti to tam šeptala?“ vypálil Sirius a já začal bojovat sám se sebou. S klukama jsme se domluvili, že se pokusíme zjistit něco o těch našich amuletech, ale Kasy nechtěla, abych jim cokoliv prozradil.

            „No tak, Jamesi, řekni nám to.“ A já nevěděl, co dělat. Zahleděl jsem na schody a pak zpátky na kluky a bylo mi jasné, co udělám.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

            Stála jsem naproti dveřím do ředitelny a zkoušela popadnout dech, ale každý nádech mě začal více bolet. Spálenina na hrudi se začínala ozývat, jak se mi z těla vyplavoval adrenalin. Mozek ochromený bolestí přestával fungovat, takže jsem rychle zaklepala, nečekala na vyzvání a spíš vpadla, než vstoupila do ředitelny.

            „Pane profesore, já přišla dřív. Stalo se něco divného… oni mě nemohli najít… “ Au. Musela jsem si skousnout ret, abych nevykřikla, což naštěstí přerušilo mou řeč. Protože když jsem zvedla oči k ředitelskému stolu, zjistila jsem, že před ním je několik obsazených křesel. „Omlouvám se.“ Okamžitě jsem se otočila a chtěla prostě jen co nejrychleji vypadnout. Bohužel jsem díky mé naprosto hloupé tendenci padat v úplně nevhodných chvílích zakopla a plácla sebou na zem. Vytryskly mi slzy.

            „Slečno, jste v pořádku?“ zvedal mě někdo ze země tak nešikovně, že se mi halenka znova bolestivě přilepila k hrudi a s ní i váček s amuletem. Začala se mi barvit do ruda.

            „Ne…“ to bylo poslední, co jsem řekla, než jsem omdlela.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

            „Nezdá se vám, že jste tu moc často, slečno?“ probudil mě milý hlas naší školní ošetřovatelky.

            „Mrzí mě to.“

            „Jste na škole jen týden, ale už vás sem donesli dvakrát.“ kabonila se na mě madame. „Mohla byste mi vysvětlit, co jste to prováděla?

            „Já jsem…“ snažila jsem se něco vymyslet, ale nic uvěřitelného mě nenapadalo.

            „Předpokládám, že to byl nepodařený lektvar.“ z ničeho nic promluvil ředitel. Usmála jsem se, zase mě zachránil.

            „Ano, správně.“

            „To vám tak budu věřit. A vy ji ještě podporujete, Albusi.“ rozhořčeně koukala na ředitele. „Je to stejné kvítko jako Black s Potterem.“

            „Ano, svojí spřízněnost s Jamesem nezapře ani svými činy.“ Brumbálovi poskakovaly v očích jiskřičky pobavení nad ošetřovatelčiným rozhořčením. „Ale Poppy, jsem si jist, že jste si již slečnu Potterovou stihla oblíbit jako jejího bratrance.“ Dotyčná se jen otočila na podpatku a s hlasitým „Ts.“ odkráčela do své kanceláře.

            „Je to moc milá paní, i když to s tou starostlivostí občas přehání.“

            „Ano, v tom máš pravdu.“ řekl profesor a stočil svůj pohled ke mně. „A teď mi pověz, co se stalo doopravdy.“

            „Zajímavé.“ To je vše?

            „Kdybych to měla vystihnout jedním slovem, tak zajímavé bych zrovna nepoužila. Spíš bolestivé.“ zkřivila jsem obličej. Pořád to dosti bolí.

            „Samozřejmě, omlouvám se.“ Konejšivě mě pohladil po rameni. „Velice zajímavá je informace, kterou si dostala od Severuse Snapa.“ Jen jsem přikývla na souhlas. „Je to od něj velice odvážně, že je na tvé straně. Mělo by to tak zůstat. Vždycky jsem věřil, že je to hodný hoch.“ Brumbál mi věnoval takový zvláštní pohled a celým tělem mi projel podivný pocit. „Jinak ti doporučuji nenosit amulet na…“

            „Na holém těle? To jsem ani neplánovala. Spálenina nepatří zrovna k mým nejoblíbenějším zraněním.“ skočila jsem řediteli do řeči.

            „Hezky řečeno.“ zasmál se tak nějak smutně mému sarkasmu profesor. „Každopádně se pokusím tento problém co nejrychleji vyřešit.“

            „Děkuji.“

            „A teď zavoláme…“

            „Pane řediteli, omluvte nás, musím slečně převázat zranění, aby mohla odejít na večeři.“ vynořila se z ničeho nic Poppy.

            „Jistě, madame. Čtete mi myšlenky.“ usmál se na ni a odešel za plentu oddělující lůžka.

            „Tak a je to.“ Usmála se na mě Poppy, když mě ošetřila a zranění opět přelepila. „Bohužel spálenina se hojí několik dní. Touto mastí…“

            „Se musím mazat třikrát denně a před sprchováním musím na náplast použít voděodpuzující kouzlo.“ dokončila jsem za ošetřovatelku.

            „Správně.“ zkoumavě si mě prohlížela.

            „Není to moje první spálenina.“ pokusila jsem se to objasnit a uklidnit ji, ale její pohled byl po mém prohlášení snad ještě zkoumavější. „Jsem lektvarový nadšenec,“ pokrčila jsem na vysvětlenou rameny. „při tom se člověk často popálí.“ Madame to nekomentovala, a tak jsem společně s ředitelem ošetřovnu opustila.

            Pomalým krokem jsme se vydali k Velké síni. Musím uznat, že mi celkem vyhládlo, aby taky ne, když jsem prospala oběd. Je to vážně děsné, že jsem zase prospala celé odpoledne na ošetřovně. A to jsem měla v plánu, že se po schůzce u Brumbála konečně pustím do zbylých úkolů, abych měla neděli volnou. A v tom mi to došlo.

            „Proč jste si mě k sobě vlastně volal, pane?“

            „Doufal jsem, že si nevzpomeneš.“ povzdechl si. „Necháme to na jindy, teď bys měla odpočívat.“ Zastavila jsem se a zadívala jsem se na něj. Už předem mu je jasné, že jeho výmluva neobstojí. „Od osmi se bude konat schůze Řádu.“

            „V tom nevidím problém, prostě v Nebelvíru řeknu, že mám trest, nebude těžké vymyslet, za co ho mám.“ Třeba za to, jak jsem vletěla do ředitelny bez klepání, napadlo mě hned a rozesmála jsem se.

            „Uhodilas hřebíček na hlavičku.“

            „Jak to myslíte?“ Brumbál jen povytáhl obočí a já si v hlavě přehrála, co jsme si vlastně stihli říct. „Já si ten trest nebudu muset vymýšlet, že?“ docvaklo mi.

            „Správně, musel jsem ti ho udělit, když tam byli vedoucí kolejí. Bohužel se profesor Křiklan ihned nabídl, že má již na dnešní večer od osmi naplánovaný trest s několika studenty, takže se toho tvého trestu rád ujme.“

            „A to jste prostě nemohl říct, že se o to chcete postarat sám?“

            „Jak bych mohl být na schůzi a zároveň dohlížet na tvůj trest?“ osvětlil to profesor.

            „A co moje zranění? Není přece správné, abych ještě dnes musela na trest.“ nevzdávala jsem se.

            „Tvoje zranění není nijak vážné. Profesoři čekali, než tě madame vyšetří. Už jsem s tím nemohl nic dělat.“ snažil se omluvit, ale já jsem nemohla jasně myslet. Vztek mi zaplavil mozek.

            „Samozřejmě, nemohl jste nic dělat a určitě vás to strašně mrzí.“ rozkřikla jsem se a pak utekla do Velké síně.

            „Jak ti je Kasy? Jsi v pořádku? Bolí to moc?“ Sirius s Remusem na mě sypali otázky, ještě než jsem dosedla.   „Ano, jsem a ne, nebolí.“ zamumlala jsem, nandala si salát a začala ho honit po talíři.

            „Neříkej, že tě to nebolí. Když jsem se minule popálil já, myslel jsem, že se zešílím.“ spustil Sirius, pak sebou cuknul. „Co?“ naštvaně se otočil k Jamesovi, který ho kopl pod stolem.

            „Tys jim to řekl.“ probodla jsem Jamese pohledem a ten jen sklopil hlavu.

            „Promiň, ale jsou to moji kamarádi, nemůžu jim lhát.“ ospravedlňoval se James.

            „Ale já po tobě nechtěla, abys jim lhal,“ vztek ve mně rostl, stoupla jsem si a mluvila stále hlasitěji. „ale jen abys jim to neříkal.“

            „To je to samé. Když někomu něco zamlčíš, je to jako, když mu lžeš.“ tentokrát už řval i James.

            „A to mi říkáš ty. Vy mi totiž nic netajíte.“ Už zase jsem cítila tu zvláštní jistotu, která mě to donutila říct. „Kdos bez viny, hoď kamenem.“ zlobně jsem zašeptala a přejela je rozzuřeným pohledem. Potom jsem rychlostí blesku vystřelila ze síně, protože jsem viděla rudě. A to nikdy není dobré znamení.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

            Vztek ve mně vřel, jako bych byla sopka před výbuchem. Dnes toho bylo prostě moc. Už od rána mě někdo systematicky vytáčel. Zuřivost mi zakalila všechny smysly, takže jsem neviděla ani neslyšela. Prostě jsem jen šla, kam mě nohy nesly. Nemyslela jsem, což se mi opět nemělo vyplatit.

            „Kam pak, krasotinko?“ z ničeho nic někdo promluvil a z každé strany mě chytly dvě silné ruce a stáhly mě do temné postranní uličky. Začala jsem se zmítat, ale nemělo to cenu.

            „Co zas?“ vyštěkla jsem

            „No ne, kdo to přišel na návštěvu.“ posmíval se Daniel.

„Jistě, tenhle den bych doopravdy nemohla označit za totální průser, kdybych tě nepotkala.“

„Co ti kdo udělal, hvězdičko, že jsi tak roztomile rozzuřená? Povídej, já si to s ním rád vyřídím.“ Třemi kroky byl u mě a hrál si s pramínky vlasů, co mi spadly do tváře.

            „Nemám zájem.“ odfrkla jsem si a pokusila se jednou z uvězněných rukou mu do té jeho praštit. „Řekni těm svým gorilám, ať mě pustí, Danieli. Dneska vážně nemám náladu na nějaký hry.“ zavrčela jsem.

            „Ale já mám chuť si hrát.“ zasmál se a poodešel něco říct Blondýnovi. Využila jsem chvilky, kdy Grabbe a Goyle, kteří mě drželi, přestali dávat pozor a povolili sevření, a zkusila se dostat pryč. Grabbovi jsem vrazila loket do žeber, a když se ohnul, dostal do zubů. To samé jsem aplikovala i na Goyla. Povedlo se a pustili mě. S čím jsem ale nepočítala, že mě hned chytl někdo jiný a smýkl se mnou na zem. Svezla jsem se po zemi a skončila někomu u nohou.

            „Tvůj den by nebyl celej, kdybys neskončila na ošetřovně, co?“ jízlivě podotkl Severus, u kterého jsem naštěstí skončila.

            S úšklebkem jsem k němu zvedla obličej. „Kde si myslíš, že jsem byla celé odpoledne?“ Jen zaúpěl.

            „Ale stejně ses nám mohla vyhnout.“ postěžoval si. Pokrčila jsem rameny. Protože ano, to jsem mohla. Pak mě někdo surově vytáhl na nohy. Stočila jsem ke Goylovi hlavu a viděla jeho zuřivý výraz. A to mě rozesmálo. Ale asi jsem to neměla dělat. Razance, kterou mi vrazil, mě málem zabila. Ležela jsem u stěny, po který jsem doslova stekla na zem.

            „Goyle, cos to udělal.“ vykřikl Severus a vrhl se ke mně.

            „Kdo ti to dovolil?“ tentokrát křičel Daniel. Pak byla slyšet rána. Předpokládám, že teď se na zemi válí i Goyle.

            „Jsi v pořádku?“ tiše se mě ptal Severus a lehce mě chytil za ramena. Chvíli jsem prostě jen ležela.

            „Jdi pryč, Seve. Něco se děje a já to nemůžu ovládat.“ zašeptala jsem k němu, ale nebyla jsem si jistá, zda mi bylo rozumět.

            „Neblbni…“ ale najednou přestal, když viděl, jak se klepu. Pomalu odstoupil.

            Stále jsem ležela obličejem k zemi, ale stále víc jsem pociťovala teplo, které vydával můj amulet. Ale tentokrát to bylo jiné. Jako by si bral mé teplo a vracel mi mnohonásobně větší množství, které se mi rozlévalo celým tělem. Společně s teplem se mnou šířil i neovladatelný třas.

            „Kasy, jsi v pořádku?“ přikleknul ke mně Daniel a pohladil mě po rameni.

            „Jdi ode mě pryč, Danieli. Dobře ti radím.“ varovala jsem ho.

            „Co se děje?“ vyděšeně se zeptal.

            „Nevím.“ Bylo to, jakoby ve mně něco vřelo. Něco se dralo na povrch, to obrovské množství energie. A pak to vybouchlo a já omdlela.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

            V šeru ošetřovny se objevily dvě postavy a došly až k posteli mladé dívky, u které ležel mladík jí velmi podobný.

            „Tady je.“ zašeptal starší muž, když se zastavil u dívčina lůžka. Dívka, která ho doprovázela, si dvojici dlouhou chvíli prohlížela.

            „Připomínají mi mě s Pierrem.“ přiznala s úsměvem. „Nemůžu uvěřit, že to nejsou bratr se sestrou, jsou si tak podobní, jako doopravdová dvojčata.“

            „I mě to od jejich útlého věku zaráželo.“ vzpomínal. „Mám o ně strach, jsou tak mladí a nevinní.“ povzdechl si. „Potřebují výcvik, aby to všechno měli šanci zvládnout.“

            „Nemusíte se bát Brumbále, dlužím jí za svůj život, bude mi potěšením jim pomoc.“

            „Děkuji Colette.“

            „Ne, to rod Le Clef je poctěn, že může vypomoct.“

15. kapitola                                                                              17. kaptiola