oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

15. kapitola – Z hadího pohledu

            Večírek. Vždyť já mám večírky rád, tak proč se u Salazara nebavím? Přesně tahle otázka mi poslední půlhodinu vířila myslí stále dokola. Ve společence to jen vřelo. Všude kolem bylo plno lidí, kteří se hlasitě bavili, smáli a tancovali. Moje oblíbená hudba hrála na plný pecky, přesně jak to mám rád. V ruce jsem měl broušenou sklenku s dvanáctiletou ogdenskou, mou nejoblíbenější. Tiše jsem seděl na pohovce a pozoroval vířící zlatavou tekutinu, jak ve světle ohně hází krásné odlesky. Prostě jsem jen seděl místo toho, abych se bavil.

            „Danieli, můžu?“ ozvalo se vedle mě a vytrhlo mě ze zamyšlení. Přede mnou stál Severus. Naznačil jsem souhlas. Po chvíli ticha promluvil. „Zdá se mi, že se moc nebavíš.“ Nebylo to nic víc, než jen konstatování.

            „Bavím.“ pokusil jsem se odporovat a vytvořit na tváři něco jako veselý obličej. „Jen si teď chci vychutnat tenhle skvost.“ řekl jsem a pozvedl k němu skleničku.

            „Hm, hm.“ zabručel, ale bylo vidět, že mi nevěří. Všiml jsem si, že zrovna žádné pití nemá.

            „Dáš si?“ zeptal jsem se a zvedl lahev. V očích se mu na krátký okamžik objevilo překvapení, ale pak nasadil zpět tu svou masku, kterou tu nosíme všichni.

            „Rád.“ odpověděl. Kouzlem jsem si přivolal další broušenou sklenici, nalil štědrou dávku zlatavého moku a podal mu ji. S děkovným kývnutím přijal a ochutnal. I já neodolal a vypil další doušek, který jsem převaloval po jazyku, abych si jeho chuť náležitě užil. Znovu jsem se zahleděl do plamenů krbu a přemýšlel, co mi na téhle párty vlastně chybí.

            „Je vážně výtečná,“ ozvalo se vedle mě. „přesně ona tu chybí k dokonalosti.“  Vyděšeně jsem se na něj podíval, protože jsem si v první chvíli myslel, že mi nahlédl do mysli a komentuje mé myšlenky. Tak zvláštně mě pozoroval, ale když zatočil sklenkou, pochopil jsem, že mluví o whisky, a tak jsem se uklidnil.

            „Ano, chybí tu.“ přisvědčil jsem, ale spíš svým myšlenkám, než Severusovi. V tom se mi na ramenu objevila ruka a v levém uchu se ozvalo: „Copak tu děláte, pojďte se pořádně bavit.“ Lucius. V duchu jsem si povzdechl.

            Další hodinu jsem se snažil neztrácet v rozhoru a předstírat, že se bavím. Bylo vidět, že Lucius se mého dnešního rozpoložení prozatím nevšiml, a to hlavně díky pohotovým Severusovým reakcím. Vždy, když jsem byl mimo, vmísil se do rozhovoru a odpověděl za mě. Když to udělal potřetí, zkoumavě jsem se na něj zahleděl, ale on ani nehnul brvou.

            „Na chvilku mě omluvte pánové, hned jsem zpět.“ mrknul na nás Lucius a chůzí šelmy se vydal k baru k jedné ze zmijozelských krásek. Pak jsem si všiml, že Severus vytáhl hůlku a kolem nás rozmístil několik kouzel.

            „Pro jistotu.“ pokrčil rameny a zastrčil hůlku zpátky do kapsy. Beze slova jsem ho dál pozoroval a čekal na vysvětlení. „Tohle bys měl radši vypít.“ strčil mi pod nos flakónek s oranžovým lektvarem. Úkosem jsem se na něj podíval, ale než jsem stihl zformulovat otázku, už odpovídal. „Je to na dobrou náladu.“ řekl tajemně. Mě to moc nepřesvědčilo, takže jsem lektvar dál držel daleko od svých úst a vypít jsem se ho rozhodně nechystal. „Snad si nemyslíš, že si za celý večer nikdo nevšimne, že se pořádně nebavíš.“ Už jsem otvíral ústa. „Vím, že ti tu chybí, ale ty musíš být teď tady u zmijozelských.“ a přistrčil mi ruku s lektvarem blíž k tělu. A mně došlo, že předtím nemluvil o whisky, ale o osobě, která mi tu celý večer scházela.

Rozhlédl jsem se po celé místnosti. Měl pravdu, byl jsem jediný, kdo tu takhle posedával. Brzo by si toho někdo všimnul a začal se ptát. To si jako nový Nejvyšší nemůžu dovolit, a tak jsem flakón odzátkovat a jedním lokem vyprázdnil. Tělem se mi rozběhlo zvláštní teplo, které mě jakoby naplňovalo. Najednou jsem se cítil lehce a chtělo se mi si užívat. Zrak mi opět padl na černovlasého chlapce vedle mě, na jeho tváři se nezměnilo naprosto nic.

Jakoby nic vytáhl hůlku a zrušil několik ochranných zaklínadel, které před chvíli kolem nás použil, pak si z mých rukou vzal lahvičku zpět a strčil ji do kapsy svého pláště. „To raději uklidím. Přeju hezký večer.“ zvedl se a odešel. A já ještě chvíli přemýšlel, ale tentokrát o něm a tom, co pro mě udělal, a ne o černovlasé dívce.

Když jsem na svém rameni ucítil známý tlak, byl jsem rozhodnutý o nočním překvapení. Společně s Luciem jsem se vrhl do víru večírku.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

„S tím lektvarem jsem to asi trochu přepískl.“ uteklo mi s uchechtnutím. Ale vyčítavý a alkoholem zkalený Luciusův pohled mě umlčel. Jak já tuhle šaškárnu nemám rád, obřad zasvěcování je vždycky strašlivá nuda. Přehlídka všech elitních prváků, kteří se naparují, protože již nejsou na nejnižší příčce potravního řetězce Zmijozelu, jak tomu rádi říkáme. I já jsem byl součástí tohoto obřadu během prvního ročníku. Matčino jméno, Princeová, bylo dostatečně starobylé, aby překrylo i fakt, že můj otec byl obyčejný mudla. Byl jsem také zasvěcen. Díky tomu si ze mě nikdo nemohl udělat otroka, jak se to stávalo slabším jedincům, kteří byli z obyčejných rodin. Kdyby můj otec nebyl obyčejný mudla, už dávno bych byl Zmijozelem minimálně třetí úrovně, což by znamenalo být jen dva stupně pod vůdcem Zmijozelu. Zajistilo by mi to hodně volnosti. Jen ti, co jsou postaveni nade mnou, mi mohou rozkazovat. Ale Lucius si na rodech a postavení prostě zakládal.

Letos to ale vypadalo celkem na zábavu. Daniel nebyl tak prkenný, jako Lucius a díky mému lektvaru a notné dávce alkoholu, byl teď velmi veselý a hůře se mu artikulovalo. Nejspíše bych měl mít špatné svědomí a s největší pravděpodobností to zítra za tohle schytám, ale teď jsem se bavil. Danielovy komoleniny jmen byly naprosto odzbrojující.

„A to byl poslední vznešený prcek k odbavení?“ zeptal se s vážným výrazem Daniel Luciuse. Ten se zmohl jen na přikývnutí. „Dobrá, v tom případě můžu přejít k poslednímu bodu… toho… prostě.“ Protřel si oči. Když je znovu otevřel, vypadaly o trochu střízlivěji. „Musím napravit jednu chybu, které se předchozí Představený dopustil.“ Teď přejel vážným pohledem všechny přítomné. „Severusi Snape, předstup.“ Nohy poslechly naprosto samovolně, protože mozek naprosto zamrzl. „Po své matce jsi ze vznešeného rodu Princeů a tomuto jménu děláš čest. A já toto nemohu přehlížet, proto tě dnes prohlašuji Zmijozelem druhého řádu a svým rádcem.“ Až teď jsem pochopil výraz hrobové ticho. Snad i Zapovězený les na chvíli utichl. Daniel nepřekvapen mým zaskočením mi na rameno položil pravou ruku a jemným tlakem donutil mé tělo ke kleku. Pronesl nad mou hlavou kouzlo a z hůlky na mě spadaly zelenostříbrné hvězdy.

„Vítám tě mezi elitou.“ S úsměvem mi podal ruku a vytáhl mě zpátky na nohy. A já pořád nemohl uvěřit tomu, co se stalo.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

            Tentokrát jsem zaujal já místo na pohovce a hypnotizoval plameny v krbu. Stále mi naprosto nedocházelo, co se vlastně stalo. Zmijozel druhého řádu. To znamená, že nade mnou už je jen Daniel. Nedokázal jsem se na nic soustředit, mé myšlenky se stále rozbíhaly do všech možných směrů. Ani jsem nepostřehl, že si vedle mě někdo sedl.

            „Měl bys oslavovat, Severusi.“

            „Měl bych, Danieli?“ Ano, to byla ta otázka, co mě celou dobu nedovolila se radovat. Ve Zmijozelu není nic zadarmo. On se jen ušklíbl.

            „Samozřejmě, takový postup z pátého řádu na druhý. To si myslím, stojí aspoň za malý úsměv.“ bavil se na můj účet.

            „To jistě. Jen stále nevím, proč jsi to udělal.“ Už se nadechoval, že spustí tu ódu na téma rodu mé matky, ale zastavil jsem ho. „Pravdu.“ Tentokrát mě jeho úsměv zamrazil a přejel mi přes páteř jako studený had.

            „A přesně tohle se mi na tobě líbí.“ zasmál se. „Máš pravdu, že jsem to z dobroty srdce neudělal. „Budu za to něco chtít.“ A mně bylo podle jeho výrazu jasné, že se mi to nebude líbit.

            „Poslouchám.“ zavrčel jsem.

            „Je ti nejspíš jasné, že ti nemůžu tak úplně rozkazovat, když je to osobní záležitost, takže toto ber spíš jako prosbu.“ Pohled, kterým svou řeč doprovázel, ale dával jasně najevo, že je to rozkaz. „Všiml jsem si jisté, ehm, absence nerudnosti, dá-li se to tak nazvat, od Kasiopey k tvé osobě.“ Už jsem chtěl spustit, že to není pravda, ale zastavil mě. „Je mi jedno, proč ti věří. Ačkoli by mě to velice zajímalo, nechci, abys mi to vysvětlil.“

            „Co tedy chceš?“

            „Budeš se s ní přátelit, budeš jí stále v patách. A o všem mě budeš informovat.“

            „Takže se ze mě má stát špeh?“

            „Ano, to je tvůj osud, Severusi.“

14. kapitola                                                                                  16. kapitola