6. kapitola - Sen a pozvání
„Tak jak bylo ve škole?“ zeptala se mě mamka.
„Dobrý. Víš, že se nám povedlo udělat nové kouzlo?“ zeptala jsem se.
„To ví každý, kdo čte Denního věštce.“
„My jsme v novinách?“
„Samozřejmě miláčku, to je velká událost. A co jinak?“ zeptala se mamka.
„Nic,“
„Vážně?“
„Co by se mělo jako stát?“ zeptala jsem se.
„No já nevím, ale tohle určitě není všechno.“
„Já si všechno nepamatuju.“
„No dobře. Jsme tady.“ řekla mamka a vylezla z auta.
Taky jsem vylezla, vytáhla kufr a namířila jsem si to hezky do našeho domečku.
Celý týden jsem se válela v posteli, jedla, četla a opalovala se. Bylo opravdu krásně a já byla bílá jako stěna. Musím říct, že v plavkách jsem byla opravdu nádherná. Hrozný pohled.
Zítra mám narozeniny. Bude mi šestnáct. Konečně. Šla jsem brzo spát, aby mi to rychle uteklo.
Malá holčička, může jí být tak jedenáct let, sedí u velkého, dřevěného jídelního stolu.
Naproti ní sedí velice pohledný tmavovlasý muž. Jsou si velice podobní ale ona nemá jeho tmavé temné oči. Ona má zelenomodré, plné života a lásky.
Celá se třese. Muž na ní řve:
„Můžeš mi vysvětlit, jak to že jsi se dostala do Nebelvíru?“
„Otče, já nevím.“ odpoví vystrašeně.
„Můžeš mi vysvětlit, jak potomek dědice Salazara Zmijozela může chodit do Nebelvíru?“
„Já opravdu nevím, otče.“
„Jsi horší než nějaká mudlovská šmejdka. Ještě, že jsem ti nedal své jméno. Nenávidím tě. Zapomeň, že jsi má dcera. Už tě nechci v životě vidět!“ zařval a odešel navždy.
Holčička plakala, hrozně dlouho plakala a mezi vzlyky říkala:
„Nenávidím tě, otče! Proč jsi to udělal? NENÁVIDÍM TĚ, OTČE!!!“
„Alex, probuď se!“
„Nenávidím ho, zničil mi život!“
„Alex, probuď se už!“ volá na mě mamka.
Otevřu oči a uvidím ji nade mnou.
„Alex, co se stalo?“ zeptá se.
„Zase se mi to zdálo.“
„O tvém otci?“
„Zase se mi zdálo, jak mi nadává za to, že jsem v Nebelvíru a jak navždy odešel. Nenávidím ho, zničil nám oběma život. Musím se stydět, když slyším jeho jméno. Když si na něj vzpomenu, slyším, jak mi říká: ‚Jak může být má dcera v Nebelvíru? Jak může být dcera dědice Salazara Zmijozela v Nebelvíru? Ty nejsi moje dcera!‘ Nenávidím ho za to!“
„Klid miláčku, bude to dobré.“ utěšovala mě mamka.
„Nikdy to nebude dobré. Jestli se někdo dozví, že jsem dcera Toma Raddlea, který si říká Lord Voldemort, budou mě nenávidět. On zabil už několik rodin, a kdyby se dozvěděli, že to byl můj otec, tak mě budou nenávidět, jako nenávidí jeho. Jsme stejná krev.“ Už jsem skoro křičela.
„Všichni to pochopí. Ty nejsi stejná jako on. Kdyby si byla, tak jsi ve Zmijozelu a ne v Nebelvíru.“ utěšovala mě znovu.
„Ale mám jeho krev a to stačí.“ řekla jsem.
„Ne, to nestačí. Ty snad někoho týráš a zabíjíš jako tvůj otec? Ne. Řekni to holkám ony tě pochopí a pomůžou.“
„Asi máš pravdu,“
„Pojď dolů na snídani, ať začneš myslet na něco jiného.“ řekla mamka a odešla do kuchyně.
Oblékla jsem se, zašla do koupelny, udělat ze sebe trochu člověka a šla jsem na snídani.
Sedla jsem si ke stolu a začala si mazat na topinku jam, když v tom do kuchyně vletěly tři sovy. Dvě mi hodily na čerstvě namazanou topinku dva dopisy a třetí si sedla na kraj stolu s balíkem.
Zvedla jsem dopisy a otřela jsem z nich jam. Došla jsem k třetí sově a odvázala jsem ji balíček.
Jakmile jsem to udělala, sova vylétla otevřeným oknem ven.
Nejprve jsem se podívala na dopisy. Jeden byl od Lily a Jane a ten druhý byl od, no to není možný mně napsali Black, s Potterem a s Lupinem.
„Až teprve teď jsem si uvědomila, že mám dneska narozeniny. Je mi šestnáct let. Škoda že mi není už sedmnáct, protože kdyby bylo, mohla bych už kouzlit i doma.
Nejprve jsem rozbalila dopis od holek:
Ahoj Alex,
Přejeme ti vše nejlepší k tvým narozeninám, až přijedeme – a to bude co nejdřív - tak to pořádně oslavíme. Jsem zrovna na pár dní u Jane, je to tu super, ale chybíš tu ty, bez tebe to není ono.
Petunie zase řádila, celkem sranda. Naštěstí jsem tam byla jen týden a ona byla pořád pryč.
Už mám vymyšlenou půlku naší pomsty. Těš se.
Hrozně se na tebe těšíme. Užívej si narozeniny, hlavně se neopíjej, ještě nejsi plnoletá. To můžeš dělat až přijedeme my.
Tvoje nejlepší kamarádky Lily a Jane.
P.S: Kdy přijedeme, je překvapení jako vždy!!! Těšíme se!!!
Když jsem to dočetla musela jsem se usmát, holky budou pořád stejné, vždy přijedou jako překvapení, to jsem zvědavá, kdy přijedou letos.
Zrovna jsem položila dopis na stůl a chtěla jsem si přečíst dopis od Blacka, Pottera a Lupina, když někdo vpadl do dveří a zařval: „PŘEKVAPENÍ!!!“
Musím se přiznat, že mě málem kleplo. Vyskočila jsem na nohy a v ruce držela hůlku. Až teď jsem si všimla, že to jsou holky. Hůlku jsem sklonila.
„Vy jste paka. Málem jsem vás omráčila.“
„Sranda musí být, ne?“ řekla Lily.
„Tak pojďte dál a sedněte si. Zrovna jsem snídala a četla poštu. Nečekala jsem, že tu budete tak brzo, ale to je jen dobře.“
„Kdo ti ještě napsal kromě nás?“ zeptala se Jane.
„Black s Potterem a s Lupinem a ještě je tu nějaký balík. Ještě jsem to nečetla.“
„Jsi ze mě děláš srandu?“ zeptala se Lily.
„Ne, nedělám, taky mě to překvapilo.“
„Tak to rozdělej, ať víme, co píšou.“ řekla Jane.
„Tak vám dvou to dávat číst rozhodně nebudu.“ řekla jsem.
„Copak? Black ti píše zamilovaný dopisy?“ zeptala se Lily.
„Ano. Ne, kecám. Netuším proč píšou.“ řekla jsem, vzala jsem do ruky dopis a začala jsem ho číst nahlas:
Nazdar Whiteová,
Zjistili jsme, že máš narozeniny, tak nás napadlo (spíše Siriuse) ti napsat. Takže, VŠECHNO NEJLEPŠÍ!!!
Pořádně to oslavte s Evansovou a Conellovou. Pozdravuj je.
Hlavně Evansovou od Jamese.
Užívejte si.
S láskou Sirius, James a Remus.
Holky se válely smíchy na zemi.
„Tak to jsem tedy opravdu nečekala.“ řekla jsem po chvíli.
„Já už vůbec ne,“ řekla Lily.
„Tak větší slátaninu jsem v životě neslyšela a naštěstí ani neviděla.“ řekla Jane.
„Jak mohli vědět, že tu budeme?“ zeptala se Lily.
„Za to určitě může moje mamka.“ řekla Jane.
„Jak prosím tě může tvoje mamka za to, že Black s Potterem a s Lupinem ví, že jste tady?“ zeptala jsem se nechápavě.
„Protože mamka se kamarádí s paní Potterovou, a když jsme s Lily odjížděli, tak se tam akorát přemisťovala. Proto vím, že jsou ty tři u Potterů a že tam budou asi dva týdny.“
„Jo, tak tohle všechno vysvětluje.“ řekla Lily.
„A co říká tvoje mamka na to, jak je provokuju?“ zeptala jsem se, protože mě zajímalo, jestli o tom Potter mluví doma.
„Ale nic, jenom, že si to někdy zaslouží a někdy se tomu dokonce směje.“
„Tak tvoje mamka patří mezi mé oblíbence.“
„A co ten balík, ten nerozděláš?“ zeptá se mě Lily.
„A víš od koho je?“ zeptala se Jane.
„Ne, nevím, ale hned to zjistím.“ řekla jsem a začala ho rozbalovat.
V balíku byl dlouhý černý plašť s kapucí a se stříbrnou sponou ve tvaru hada. Když jsem plášť rozložila vypadl z něj dopis. Okamžitě jsem ho zvedla a rozdělala.
Drahá Alexandro Ann,
Rozhodl jsem se tě pozvat na naši schůzku, aby ses přidala mezi nás. Dávám ti tuto možnost jako dárek k tvým šestnáctým narozeninám. Slyšel jsem o tvém vymyšleném kouzlu. Velice působivé, toto máš asi po mně.
V obálce najdeš přívěsek ve tvaru hada, který tě sem přenese. Dotkni se ho okolo sedmé hodiny večerní. Těším se na naše shledání.
Tvůj otec.
