oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

„Jane!“ chytil Remus Jane za ruku.
„Pusť mě,“
„Co se děje?“ Zadíval se jí do očí.
„Nic,“ odpověděla mu a pořád se chtěla vyprostit z jeho sevření.
Já s Lily jsme na to jen koukaly a nevěděly, co si o tom myslet.
„Něco se musí dít. Proč se mi vyhýbáš?“
„Remusi, prosím tě.“ Jane sklonila hlavu a odmítala se mu podívat do očí.
Remus ji pustil a ona okamžitě utekla někam pryč.
„Co se děje?“ zeptal se nás.
„Remusi, promiň, ale teď ne.“ řekla Lily a táhla mě směrem tam, kam utekla Jane.

„Jane?“
Nic se neozvalo. Stály jsme v jedné nepoužívané učebně někde u knihovny. Já jsem se rozhlížela jestli ji někde nezahlídnu. Potom jsem si všimla, že v rohu něco je. Podívala jsem se blíž a zjistila jsem, že je to Jane.
„Jane?“
Vzhlédla ke mně, ale nic mi neřekla. Když mě uslyšela Lily, tak přišla k nám. Jane se na nás pořád dívala, ale nic ze sebe nedostala.
„Jane, proč Remuse tolik odsuzuješ?“ zeptala se opatrně Lily.
„Já, já se ho bojím.“
„Ale proč? Vždyť se za dne chová stejně jako dřív.“ nechápala jsem.
Šlo vidět, že Jane je na tom psychicky dost špatně. Poslední dobou jsem ji viděla jen u knížek nebo se koukala nepřítomně z okna. Asi to ji to dost vzalo. Vlastně koho by to nevzalo.
„Já nevím, prostě se ho bojím.“
„Jane pojď, půjdeme do pokoje.“ řekla Lily a vytáhla ji na nohy.

Od zjištění toho, že je Remus vlkodlak, uběhl měsíc a půl. Při úplňku nemohla Jane usnout a pořád se dívala z okna. Bylo mi jí líto, ale kdyby trošku pochopila Remuse, asi by to takhle nedopadlo.
Remus se dozvěděl o tom, že víme jeho tajemství, asi o týden později. Překvapilo mě, že to vzal normálně a že se ani nedivil Janeiné reakci. Sice šlo vidět, že ho to mrzí, ale snažil se chovat jako dřív. Jane se také vyhýbal, takže se potkávali jen při hodinách.
James se Siriusem se s Jane přestali bavit. Přišlo jim, že se chová jako dítě. Prý nemůže chápat, co Remus teď kvůli ní prožívá.
Ale Jane na to také nebyla nejlépe. Pořád byla zavřená v pokoji, kde si četla a učila se na závěrečné zkoušky. Do knihovny zavítala jen málokdy, protože to je jedno z oblíbených míst Remuse.
Opravdu tohle byl snad jeden z nejhorších měsíců v Bradavicích.

Seděly jsme s holkami u Nebelvírského stolu a povídaly si. Byla sobota devět ráno a ve Velké síni bylo hrozně moc lidí.
„Slečno Whiteová,“ Otočila jsem se za hlasem a uviděla profesorku McGonagallovou.
„Ano, paní profesorko?“
„Profesor Brumbál by s vámi potřeboval mluvit. Pojďte, prosím, za mnou.“ Otočila se a už zamířila k výhodu Velké sině.
„Nevíte, co by mi mohl chtít?“ zeptala jsem se holek, když jsem vstávala od stolu.
„Neudělala jsi zase něco?“ zeptala se mě Lily.
„Já? Nikdy jsi nepotkala slušnějšího člověka než mě.“
„Právě že jsme jich potakaly až moc, Alex.“
„To vám teda děkuju.“ řekla jsem jim a rychle šla za profesorkou McGonagallovou.

Dohonila jsem ji až ve druhém patře. Ani se na mě nepodívala a šla dál. Sakra, co jsem zase udělala? Vždyť jsem se teď chovala skoro jak andílek.
Došly jsme až ke vchodu do Brumbálovi pracovny.
„Burákové máslo!“
Fuj, jak si může někdo dát za heslo takový hnus? Ale dost lidí to má rádo, ale já mezi ně nepatřím. Vlastně jsem ještě nikdy neslyšela u Brumbála jiné heslo než nějaké jídlo nebo něco nechutného.
„Tak jděte, slečno Whiteová. Do pracovny profesora Brumbála snad už dorazíte.“ řekla a odešla.
Vyšla jsem schody ke dveřím do Brumbálovi pracovny. Zaklepala jsem a čekala až mě vyzve, abych šla dovnitř.
Chvilku to trvalo, ale nakonec se ozvalo známé „Dále!“
Otevřela jsem dveře a vešla dovnitř. Brumbál mě pobídl, abych se posadila do jednoho z křesel před jeho pracovním stolem.
„Alex, máš nějakého kmotra nebo kmotru?“
„Ne, má kmotra byla má teta, která zemřela před sedmi lety. Proč to potřebujete vědět?“
„A nemáš nějakého žijícího příbuzného, který by se o tebe postaral do doby, kdy ti bude sedmnáct let?“
„Z mých příbuzných už žije můj otec a možná jeho rodina, ale tu jsem nikdy neviděla.“
„Takže nemáš žádného oficiálního příbuzného?“
„Ne,“
„Musím ti oznámit, že do svých sedmnáctin budeš v kouzelnickém dětském domově, potom se přestěhuješ znovu k Potterovým.“
Vytřeštila jsem na něj oči. On se asi zbláznil. Já nechci do domova, proč nemůžu na nějakých osmnáct dní někam jinam?
„Proč tam musím? Vždyť když zemřela matka, tak jsem mohla zůstat u Potterových.“
„Ano, ale teď už to tak nepůjde. Je mi to líto, ale do doby kdy nebudeš plnoletá musíš tam jít. Před koncem školního roku sem přijde jedna z vychovatelek, která si pro tebe potom dojde na nástupiště.“
„Nejde udělat nějaká výjimka?“
„Bohužel ne, protože jsme ji už udělali minulé prázdniny a ministerstvo má nějaké podezření. Oba víme, že by nebylo dobré, kdyby se dozvěděli, kdo je tvůj otec. Jestli už nemáš žádné otázky, tak můžeš odejít.“
„Kdy přijde ta vychovatelka?“
„Ještě ti o tom dá profesorka McGonagallová vědět.“
„Nashledanou,“ rozloučila jsem se a se svěšenou hlavou se vypravila do Nebelvírské věže.
Panebože, proč já? Co jsem komu udělala, že mě tak trestáš? Já nemůžu za to, že mám otce pravého dědice Salazara Zmijozela.

Došla jsem do společenské místnosti, kde jsem se ani nezastavila a rovnou se vydala do ložnice. Lehla jsem si na posteli a koukala na strop. Byla jsem mimo, protože přeci jenom bude divné jet někam, kde to vůbec neznám a někam, kde budou samí cizí lidi.
„Alex, co se stalo?“ zeptala se mě Jane a sedla si vedle mě na postel.
„Osmnáct dní strávím v dětském domově.“
„Cože?“ zeptala se Lily, která stála u mé hlavy.
„Do svých sedmnáctin musím zůstat v dětském domově, potom zase půjdu k Potterovým.“
„A to se tomu nejde nějak vyhnout?“ zeptala se Jane.
„Prý jsem se tomu vyhnula minulý rok a teď se prý ta výjimka nedá udělat. Nechápu to.“
„Tak to jsme dvě.“ řekla Lily.
„Tak to jsme tři. Nechápu, proč nemůžeš k Potterovým už hned.“
„A asi to ani nikdy nepochopíš.“ řekla jsem a stále jsem se dívala do stropu.

Pět dní před koncem školního roku přišla jedna z vychovatelek v kouzelnickém dětském domově.
Byla to menší, baculatá a mile vypadající brunetka. Pořád se usmívala.
Profesorka McGonagallová mě požádala, abych ji doprovodila za ředitelem. Společně jsme procházely Bradavickými chodbami. Obě jsme mlčely a vychovatelka si prohlížela nadšeně hrad.
„Ty jsi Alex Whiteová?“ zeptala se mě asi po pěti minutách.
„Ano,“
„Těším mě. A kdy máš sedmnácté narozeniny?“
„18. července.“
„Takže u nás moc dlouho nepobudeš.“
„To opravdu ne. Už jsme tady.“ oznámila jsem ji, když jsme byly před chrličem u Brumbálovi pracovny. Tento rozhovor byl hrozný, ještěže jsme tady.
Řekla jsem heslo a doprovodila vychovatelku až ke dveřím pracovny. Jakmile jsem přišly ke dveřím, ty se samy od sebe otevřely. Vychovatelka vešla dovnitř a já chtěla odejít, ale jakmile jsem udělala jeden krok, někdo na mě zavolal. Otočila jsem se a viděla usmívající se vychovatelku.
„Alex, pojď se mnou u toho by si měla být také.“
Já tam nechci být. To bude strašná nuda, ale když musím, tyk se nedá nic dělat.
Posadila jsem se do měkoučkého křesla před ředitelovým stolem a psychicky se připravila na nudu první třídy.
„Toto je Sarah Manzová, vychovatelka v kouzelnickém dětském domově v Londýně.“ představil mi Brumbál vychovatelku.
Pokusila jsem se o úsměv a řekla, že mě těší, přitom to vůbec nebyla pravda. Byla bych radši, kdyby ji nikdy nepotkala, alespoň v takovéhle situaci. Vychovatelka se posadila a pořád se usmívala.
Nechápu, proč jsem tam musela být. Málem jsem tam usnula, jak jsem se nudila. Pořád řešili nějaké blbosti kvůli tomu, kdy odtamtud vypadnu. Jestli to bude v den mých narozeniny nebo o den dříve nebo po mých narozeninách. Nakonec se dohodli, že tam mohu být do konce července, ale jestli budu chtít, tak mohu odejít v den mých narozenin.
Samozřejmě si vyberu to, co bude co nejdříve.
Seděla jsem tam asi hodinu. Potom si Sarah, dovolila mi jí říkat jménem, prý by bylo divné, kdybych jí říkala vychovatelko, když je jen o pár let starší, řekla, že jestli chci, tak mohu už odejít. Samozřejmě jsem okamžitě odešla.

Posledních pět dní bylo skvělých. Jen Jane se ještě nebavila ani s kluky ani s Remusem, takže jsme s Lily lítaly sem tam, abychom byly chvíli s Jane a chvíli s kluky.

Rozloučila jsem se s Hagridem a nastoupila do vlaku. Sedla jsem si s Jane a s Lily. Sice bych si ráda sedla ke klukům, ale zaprvé, nechtějí být moc ve společnosti Jane a Jane s nimi taky nechce být a zadruhé, včera byl úplněk a oni stejně budou chtít spát, takže by byla houby zábava.
Lily odešla do prefektského kupé, ale moc dlouho tam nebyla. My jsme zůstaly s Jane v kupé samy. Chvilku jsme si jen tak povídaly o ničem.
Asi po pěti minutách se otevřely dveře našeho kupé. Podívala jsem se, kdo to byl. Ve dveřích stál Lucius Malfoy, vedle něho byl Snape a za dveřmi stál Siriusův mladší bratr Regulus.
„Co tady chcete?“ zeptala jsem se.
„Jenom jsme si přišli pozdravit dceru našeho pána.“ zašeptal Malfoy.
Přivřela jsem oči a snažila jsem se ho zabít pohledem.
„Nedohodli jsem se náhodou, že to nikde nebudeš říkat a já zase nebudu říkat, že jsi jeho služebník?“
„To sice ano, ale za chvilku to můžu rozhlásit všude a tobě to bude jedno.“
„A to jsi vzal kde?“
„Má milá, to ti neprozradím, alespoň máš o čem v domově přemýšlet.“ Ušklíbl se a otočil se na podpatku.
„Kde jsi vzal to, že jdu do domova?“ zařvala jsem za ním na celou uličku.
Malfoy mi už neodpověděl a zašel do jiného kupé.
Sakra, jak se mohl dozvědět, že budu v dětském domově?

<<   >>