22. kapitola - Rozhovory
A/N: Ahoj :) Jelikož
mi zase začala škola, moc času na psaní nebude, ale budu se snažit, jelikož už
se pomalu blížím ke konci… Dneska bez dlouhých řečí, jen snad upozornění, že
kapitola není podle mě dobrá, ale jinak jsem jí napsat nedokázala. Snad ty další
budou lepší :)
Mějte se krásně :)
Vaše Naiad
Minerva
McGonagallová byla nadšená, nebo alespoň veselá. Čím byla starší, tím si
senzace užívala víc. A to, že právě zjistila, že Hermiona Grangerová a Severus
Snape spolu mají poměr, byla pro Bradavice senzace všech senzací.
Jenže
to mělo jeden malý háček. Věděla to jen ona. Samozřejmě tu byla možnost říct to
portrétu Albuse Brumbála, ale potom, co jí on zapomněl říct, co Sir Granský
viděl, s ním o tom mluvit nechtěla. Byla tvrdohlavá.
OoOoOoOoO
Hermiona
byla hlavou v oblacích. Takhle se naposledy cítila několik měsíců po
válce, kdy chodila s Ronem. Se Severusem to ale bylo trochu jiné. To, že
za ním potají chodila, dělalo jejich vztah vzrušující. Na druhou stranu to bylo
i otravné. Tolikrát se přistihla, jak na veřejnosti přemýšlí o tom, jak se ho
jen letmo dotkne nebo políbí. Stejně ale věděla, že i kdyby o nich věděl celý
svět, nikdy by to neudělala. Severus prostě nebyl chlap, se kterým byste se
mohli vodit za ruku.
Byla
zamilovaná, a jak by řekla s úsměvem Ginny, byla v tom až po uši. A i
když měl Severus chyby, ona je ignorovala nebo prostě nechtěla vidět, vyšlo to
nastejno. Byla šťastná.
Tedy
ke spokojenosti zbýval ještě jeden krůček. Nesl jméno a jakmile ho zahlédla,
sklopila oči. Neville z ní skoro jako mozkomor vysával štěstí, čímž ji nutil,
aby se cítila provinile a nešťastně.
Věděla,
že s tím bude muset něco udělat. Takhle se žít nedalo, on takhle nemohl
žít. Jeden z nejoblíbenějších profesorů, který měl na tváři pořád jen
úsměv, teď chodil zachmuřený a učení si neužíval jako dřív. Některé studentky
z řad jeho obdivovatelek se snažily zjistit, co se vlastně stalo, a
Hermiona si byla jistá, že kdyby zjistily, že tou příčinou je ona, asi by ji
ukamenovaly. Musí to vyřešit, prostě musí.
OoOoOoOoO
Severus
nemusel řešit smutného Longbottoma a ani se nezabýval tím, že se Hermiony
nemůže dotýkat na veřejnosti, to pro něj bylo samozřejmostí, za to měl jiné
problémy. Problém číslo jedna byl on sám, pořád si nedokázal přiznat, co se to
vlastně děje.
Ano,
už to bylo skoro čtrnáct dní, co se s ní skoro denně vídal, během toho
bůhví kolikrát spal, ale… pořád tu bylo to vlezlé ale a vzpomínky na jednu
dávno mrtvou ženu. Nedávalo mu to spát a zapomenout mohl jen s Hermionou.
Sám
nechápal, co jí na něm přitahovalo, co se jí na něm líbilo. Nevěděl
s jistotou, jestli k němu něco cítí, ale něco mu říkalo, že úsměv, který
se jí vždy objeví na tváři, když jí je na blízku, je kvůli němu. Milovala ho? Sice
tušil, možná i doufal, ale jistě to nevěděl. Miloval ji on? To byla
otázka, na kterou si nechtěl odpovídat.
Byla mladá, svým způsobem atraktivní, chytrá,
nadaná a i přesto, co všechno za svůj krátký život zažila, chvílemi trochu
naivní. A po dlouhé době byla člověkem, který ho dokázal každou chvíli
fascinovat.
Druhý
problém se jmenoval Minerva McGonagallová. Tedy nebyl to problém, ale tahle
ženská ho začínala neskutečně štvát. Po odchodu Hermiony, kdy ji ředitelka
potkala u jeho dveří, se Minerva trapně usmívala, házela po něm a Hermioně
důležité pohledy a prostě každým svým gestem se stávala nesnesitelná. Měl chuť
ji uškrtit pokaždé, kdy ji viděl. Bohužel to udělat nemohl, tak si to alespoň
velmi rád představoval.
OoOoOoOoO
Byla
středa večer a Hermiona měla po dlouhé době čas. Nejradši by ho trávila ve
sklepení, jenže Severus nepatřil mezi ty šťastné, kteří by měli volno. A tak se
rozhodla, že dnes je ta správná doba, aby si promluvila s Nevillem. Byla
pekelně nervózní a na rozhovor se skoro celý den psychicky připravovala.
Nepomohlo to, ale věděla, že nemá na výběr. O čem si vůbec mohou povídat?
Nevěděla, ale doufala, že to samo vyplyne.
Když
klepala u jeho dveří, nervozitou se jí třásly ruce. I když byla ředitelkou
Nebelvíru, její odvaha byla ta tam. Kdyby mohla, připoutala by si ji
k sobě kouzlem, dnes ji totiž opravdu potřebovala.
Nikdo
neotevíral a ani se zevnitř nikdo neozýval. Trochu se jí ulevilo. Hned na to si
ale vynadala. Neměla mít radost z toho, že ten rozhovor zase odloží. Musí
ho najít. Chtěla to mít co nejdřív za sebou.
Jediná
možnost, kde by ho mohla najít, byl skleník. Rád se tam zašíval, když si chtěl
pročistit hlavu. A jestli nebude tam… Pohodila rukama, neměla tušení, kde ho
teď večer bude nahánět.
Když
vyšla z hradu na chladný lednový vzduch, hrklo v ní. Ve skleníku dvě
se svítilo. Snažila se uklidnit a přesvědčit, že je to správná věc, ale její
odvaha zase odplula kamsi hodně daleko. Měla chuť se otočit na podpatku a
utíkat na druhou stranu. Ne, nemohla, musela jít.
U
skleníku se objevila o několik minut později. Kroky, které ji tam vedly, byly
krátké a pomalé, ale ona byla ráda, že vůbec nějaké byly. Zhluboka se nadechla
ledového vzduchu a se zavřenýma očima zaklepala.
„Už
jdu!“ ozval se zevnitř Neville a dupot jeho nohou jí naznačoval, že tak i
činil. Těžké skleněné dveře se otevřely a on nakouknul ven. Nebyl tak smutný,
jak ho poslední dobou viděla. Na tváři měl několik šmouh od hlíny, něco mu
ulpělo i na delších blonďatých vlasech. Když ji ale zahlédl, jeho výraz ztvrdl.
„Ahoj,
Neville,“ pozdravila ho a pokusila se o úsměv. Podařil se jí, ale byl nervózní.
„Můžu dál?“
„Promiň,
ale nemám čas. Musím to dneska dodělat,“ řekl a pomalu zavíral dveře.
Strčila
mezi ně nohu, aby se jen tak lehce nevykroutil. „Pomůžu ti.“
Přešel
do jejího zorného pole. Svěsil ramena. „Co chceš?“
„Chci
si promluvit,“ řekla pravdivě. „To, co se teď mezi námi děje, je zničující. Pro
mě i pro tebe.“
Pustil
dveře a přešel k rostlinám, o které se ještě před chvílí staral. „Co chceš
řešit? Myslím, že tu není nic k řešení.“
Vstoupila
dovnitř. Konečně byla v teple. „Co teď děláš? Říkala jsem, že ti pomůžu.“
Překvapeně
se na ni otočil. „Odstraňuju plevel.“ Přistoupila k záhonům a vytrhla
malou rostlinku i s kořenem. „Radši si vem rukavice,“ ukázal na několik
párů rukavic z dračí kůže ležících na stolku společně s dalším
náčiním. Poslechla ho a potom se i s ochráněnýma rukama vrátila
k práci.
Vytrhávala
plevel a přemýšlela, co říct. Ve skleníku bylo ticho, tedy až na jeden moment,
kdy se z šikmé střechy sesunul sníh, na což reagovala vylekaným
vyjeknutím.
„Je
mi to líto,“ řekla po několika tichých minutách.
„Co
ti je líto?“ zeptal se a zvedl hlavu od záhonů. „Je ti líto, že jsem ti řekl,
že tě mám rád, ale tys mě odmítla?“
Přikývla.
„Mám tě ráda, ale ne tak, jak by sis přál.“
„Tak
to v životě chodí, ne? Člověk se s tím prostě musí smířit.“
„Ale
ty ses s tím nesmířil,“ podotkla a natáhla k němu ruku. Uhnul.
„Dej
mi čas, Mio. Potřebuju to s tím Snapem překousnout.“
„Chápu,“
řekla. „Já jen, že jsem ti nechtěla ublížit. Prostě Severus…“
„Prosím,
ušetři mě detailů.“
„Nechci
mluvit o sobě ani o Severusovi.“ Povytáhl pravé obočí a čekal, co z ní
vypadne. „Neville, jsi skvělý, jsi hodný, máš tady na škole plno obdivovatelek,
jednou se určitě ta pravá najde.“
Po
dlouhé době se usmál. „Ty obdivovatelky jsi myslela vážně? Nejsou to náhodou
jen holky, co chtějí z Bylinkářství Výbornou?“
Taky
se usmála. „I ty se mezi nimi najdou, ale řekla bych, že ty ostatní tě mají
prostě rády.“ Vesele do něj šťouchla. Tentokrát neuhnul. „A neříkej mi, že to
nevíš.“ Ušklíbl se, ale když uviděl její veselé oči, začal se smát. „No vidíš!“
„Počkej,
tys přišla, abys mě rozveselila?“
„Ne
jen proto, ale jestli se mi to povedlo, tak jsem spokojená.“
Čekala,
že se přestane usmívat, ale nestalo se tak. Jen začal kroutit hlavou a pomalu
se k ní přibližoval. Ztuhla. Bála se, že jeho blízkost to jen zhorší, že
to bude oba bolet ještě víc.
Obranně
zvedl ruce. „Jen jedno objetí, nic víc,“ řekl, protože jí viděl ten strach v očích.
„Myslíš…
myslíš, že je to správné?“ dostala ze sebe tiše.
„Mio,
nic neočekávám. Vím, jak na to jsem. Jsi jen kamarádka.“ Váhavě přikývla.
Opatrně jí položil ruce na záda a čekal, až zareaguje. Začala panikařit.
Netušila, co si o tom má myslet. Má mu objetí opětovat a riskovat, že se
z toho semele víc? Nebo by ho měla odstrčit a ranit ho? „Děkuju. Jsi
skvělá kamarádka,“ zašeptal. Uvolnila se a pevně ho objala. Možná to bylo tím,
že řekl kamarádka namísto holka, nebo mu prostě věřila.
Odtáhli
se, pořád se usmívali. „Pojď dodělat ten plevel, ať tu nejsi do půlnoci.“
Zasmál
se. „Víš, vlastně na to existuje jedno jednoduché kouzlo.“
Překvapeně
zamrkala. „Cože? Tak proč ho sakra nepoužiješ?“ zeptala se nechápavě.
Pokrčil
rameny. „Baví mě to.“
„Tak
hezky použij to tvoje kouzlo, ať si můžeme dát sklenku něčeho dobrého a
popovídat si, hm?“
Usmál
se. „Mio, zítra učím už od rána.“
„Já
vlastně taky, tak máslový ležák?“
„Dobře.“
OoOoOoOoO
Od
Nevilla se vracela až v jedenáct. Musela uznat, že to byl příjemný večer.
Bylo hezké si s někým popovídat. Samozřejmě, se Severusem se bavila skoro
denně, ale nikdy s ním nemohla vzpomínat na školní léta, ne takovým
způsobem jako se svým bývalým spolužákem.
Zrovna,
když přemýšlela o tom, že by teď uvítala Severusovu společnost, uviděla ho u
svých dveří.
„Čekáš
dlouho?“ zeptala se a kouzlem si otevřela do svých komnat.
„Teď
jsem přišel.“ Proč se vůbec ptala? Vždyť bylo jasné, že by tu na ni nečekal.
„Řešilas
něco pracovního?“ zeptal se, když za ní vešel dovnitř.
„Osobního,“
odpověděla, a protože věděla, že, i když ho zajímá, co řešila, nezeptal by se,
mluvila dál. „Byla jsem za Nevillem, museli jsme si promluvit.“
„Pan
Longbottom už tu nebude chodit jako hromádka neštěstí?“
„Ten
cynismus sis mohl odpustit.“ Neodpověděl. Protože k ní byl zády, ušklíbl
se. Na druhou stranu provokování Longbottoma v těchto chvílích bylo
zábavné. „A jestli chceš opravdu znát odpověď na tvou otázku, tak ano, všechno
jsme si vyříkali.“
„Musíme
se bavit o našem kolegovi?“
„Ne,
to nemusíme. Jaké bylo opravování?“
„A
musíme se bavit o práci? Nebo snad opravdu chceš vědět, kolikrát jsem dnes
napsal T?“
Zasmála
se. „Myslím, že bys mi stejně neodpověděl. Jsem si totiž jistá, že jich bylo
opravdu hodně. Nebo se snad mýlím?“
„Slečna
encyklopedie se přeci nikdy nemýlí.“
Zachmuřila
se. „Nejsem chodící encyklopedie, jestli si měl na mysli tohle.“
„Nic
takového jsem neřekl.“
„Řekl,“
stála si za svým.
Dnes
opravdu neměl náladu na lehce se urážející ženu. Proto ji popadl za pas a
políbil, aby neplácala nesmysly.
„Počkej,“
zarazila ho mezi polibky. „Ty si vážně myslíš, že jsem jen šprtka?“
V duchu
zaúpěl, a protože doufal, že ji tím dokáže rozptýlit, přesunul svá ústa na její
krk. Jenže ona si stála tvrdohlavě za svým a vůbec nespolupracovala. „Myslím
si, že tvá paměť je obdivuhodná,“ zamumlal.
Překvapením
jí vyletělo obočí skoro až do půlky čela. Byla to vlastně jedna z prvních
lichotek, které od něj slyšela. Koutky se jí zvlnily do šťastného úsměvu. Velmi
ochotně se k němu přitiskla.
OoOoOoOoO
Bradavická
ředitelka už nebyla tak nadšená. Uběhlo dlouhých čtrnáct dní a jí už nestačily
jen významné pohledy, které Severusovi a Hermioně věnovala pokaždé, kdy je
zahlédla. Musela se někomu svěřit. Moc dobře věděla, že jediný ochotný
posluchač bude Albus.
Proto
jednoho večera, pohodlně usazená ve svém křesle, mu vše řekla do nejmenšího
detailu.
„A
jak dlouho to víte, má milá?“ zeptal se Brumbál s úsměvem. To, že on to
věděl už těch čtrnáct dní, jí však zamlčel.
„Několik
dní,“ přiznala.
„Zapomněla
jste?“
Minerva
překvapeně vzhlédla. Bylo neskutečné, jak jí nahrál do karet. „Ano, bylo toho
přeci jenom hodně. Vždyť znáte ministerstvo a školní radu, pořád na mě tlačí.“
„Jistě,
v tomto období toho je hodně,“ řekl soucitně. „Minervo, víte, tak mě tak
napadá, ví o to ještě někdo jiný?“
Zamyslela
se. „Řekla bych, že ne.“
„Měla
byste jim říct nebo naznačit, že by s tím měli vyjít na světlo. Jen Merlin
ví, jak by to mohlo dopadnout, kdyby se to okolí dozvědělo nějak jinak.“
„To
po mně nemůžete chtít,“ říkala ředitelka a u toho urputně vrtěla hlavou. „Už
teď Severus vypadá, že by mě chtěl proklít.“
„Ano,
Severus nemá rád, když se mu někdo míchá do soukromí.“
„Na
to jste měl myslet dřív, než jste mne do toho zatáhnul. Albusi, jestli chcete,
aby Severus něco věděl, řekněte si mu to sám.“
„Snad
si nemyslíte, že by uvěřil namalovanému starému bláznu.“
„Nejste
blázen.“
Usmál
se. „Jsem rád, že si to o mně nemyslíte.“ Natáhl se pro jeden
z citrónových bonbónů. „Třeba mne něco napadne,“ řekl a žlutý drops si
strčil do pusy.
„Doufejme.“
Komentáře
Přehled komentářů
No, no... co na to říct - stále obdivuhodné. :) Čekám na další kapitolu jak pejsek na žrádlo :-D
tzn. strašně se těším. :) ;)
:-)
(Naiad, 28. 2. 2010 19:19)
to Moony: moc děkuju, jsem ráda, že se líbilo :) a ta Tvá poslední věta mě strašně potěšila, moc děkuju :)
to Eloise: moc děkuju :)
to zuzka: a co jí to stálo nervů :D chudák si už málem začala kousat nehty :D Sakra, mrtvou ředitelku na scéně nechci :D budu to muset nějak vymyslet :) Ať žijo citrónové dropsy! :D Moc děkuju :)
:-D
(zuzka, 28. 2. 2010 10:52)
minerva že by to dokázala tak dlouho tajit? neslýchané, neviděné :-)
severus ji vduchu škrtí už pěkě dlouho,ale jestli zaním přijde s tímhle tak ji uškrtí doopravdy :-D
jsem ráda,že si ti s nevilem vyjasnili.
citrónový bonbón opět na scéně :-)
Moony
(www.hawaiiiii.blog.cz, 26. 2. 2010 19:18):-) no co říct:-) povedla se... těším se na další kapču:-) je to faktis super nápad:-) vždycky jsem si chtěla něco takového přečíst:-)
jako obvykle :)
(Shaiya, 28. 2. 2010 21:00)