oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

Ahoj,

strašně moc se omlouvám. Připadám si jako idiot. Já vím, slíbila jsem vám kapitolu už před měsícem, ale bohužel se mi zkoušky protáhly a potom jsem jela do zahraničí, takže jsem skutečně neměla čas. Ale i tak mám pocit, že mě to neomlouvá.

Bohužel nemám ponětí, kdy by mohla být další kapitolu, touhle jsem vyčerpala svou zásobu. Ale pokusím se s tím nějak pohnout, slibuju.

Tak teď už vás nechám číst. Snad se vám kapitola bude líbit.

A ještě bych málem zapomněla. Moc bych chtěla poděkovat Arietis za beta-read. Díky tobě je to čitelnější :)

Mějte se krásně

Vaše Naiad

Severus seděl ve svém kabinetě a opravoval testy. Překvapivě nezuřil, jen automaticky přeškrtával slova a věty, které byly buď naprosto špatně, nebo přesně opsané z učebnice. To se ti studenti nikdy nenaučí, že je zapotřebí více zdrojů, ne jen jejich předepsaná učebnice, která má ještě k tomu obrovské mezery?

Přemýšlel znovu o Hermioně. Štvalo ho to nijaké soužití, které sotva obsahovalo pozdrav. Kdyby k tomu přibyly hádky, připadal by si jako před třemi lety, kdy sem po letech znovu přišel. Od té doby se toho tolik změnilo. Byl ženatý, což by ho nikdy předtím ani ve snu nenapadlo. Ale nějak si už přestal uvědomovat, co to vlastně znamená.

Z myšlenek ho přerušilo vylítnutí pergamenové ruličky z krbu, která přistála jen pár kroků od jeho stolu. Chvíli bez hnutí seděl, ale potom se přeci jenom pro ni sklonil. Byla to zpráva od Minervy.

Od doby, co ho pověřila jejím zástupcem, se ho snažila zvát každou chvíli do její pracovny. Nesnášel to, ale protože měl jakýsi vnitřní smysl pro řád, vždycky přišel.

Dnes se mu ale vůbec nechtělo. Byl unavený, protože Hermiona minulou noc přišla později než obvykle a on musel počkat, než usne, ale během čekání se pohroužil do práce a když byl hotový, zjistil, že už jsou čtyři hodiny ráno. Nespal ani tři hodiny.

Na chvilku zavřel oči. Když ale zjistil, že začíná usínat, zase je otevřel a vstal. Cesta do ředitelny ho pravděpodobně probudí.

OoOoOoOoO

Hermiona šla pozdě na hodinu. To se jí ještě nestalo, ale nepochopitelně se začetla do zajímavé eseje jedné studentky ze sedmého ročníku a úplně zapomněla na čas. Rychle posbírala knihy a role pergamenů, které potřebovala, a kvapem vyběhla z kabinetu. Chodbou šla velmi rychle, nesnášela, když měla přijít pozdě.

V tom do někoho narazila. Leknutím upustila všechny věci na zem.

„Sakra,“ zaklela potichu. Až potom vzhlédla.

„Jste v pořádku, Mio?“ zeptal se Jean-Paul a starostlivě se na ni podíval.

„Omlouvám se,“ vydala ze sebe a sklonila se, aby posbírala své věci. Jean-Paul jí pomohl.

„Máte hodinu?“ zeptal se, když měla knihy a pergameny zase v náruči.

„Ano a jdu pozdě,“ odpověděla a měla se k odchodu. „Zatím se mějte.“

Když udělala první krok, ucítila na paži jeho ruku. „Počkejte ještě chvíli.“ Otočila jen hlavou a tázavě se na něj podívala. Pohled jí oplácel, ale nic neříkal.

Kousek od nich se ozývaly kroky. Odtrhla od něj oči a podívala se po tvůrci těch zvuků. Uviděla kamennou a nic neříkající tvář svého manžela. Dívala se na něj a vůbec si neuvědomovala dlaň, která jí zůstávala na paži.

Severus kolem nich prošel a neřekl ani slovo. Ona také mlčela. Až když byl za rohem, znovu se otočila na Jean-Paula. „Mohl byste sundat tu ruku?“

Ruka byla okamžitě pryč. „Omlouvám se. Jen jsem se vás chtěl zeptat, jestli byste dneska nepřišla na skleničku.“

„Ještě nevím, jestli budu mít čas. Na večeři vám dám vědět.“ Usmála se. „Už opravdu musím jít, studenti čekají.“

„Jistě,“ opětoval jí úsměv. „Tak zatím na shledanou.“

OoOoOoOoO

Když Severus přišel do ředitelny, Minerva rychle sklonila pohled ke všem těm papírům, které kvapem dala na stůl, aby to vypadalo, že dělá něco důležitého. Bylo jí naprosto jasné, že se Brumbál ze svého portrétu pobaveně uculuje.

„Konečně jste tu,“ řekla jakoby nic a ukázala na křeslo, na které si Severus sedl.

„Kvůli čemu jste mě potřebovala?“ zeptal se. Zněl naštvaně, uvědomila si ředitelka vzápětí.

Začala mu říkat vše, co proběhlo na minulé Školní radě, a vše, co po nich chtělo Ministerstvo kouzel. Bylo to zdlouhavé a únavné, ale Minerva potřebovala, aby tomu tak bylo.

„U Merlina, Minervo, co mám udělat proto, abyste toho už nechala?“ zeptal se Severus, když už ředitelka jen jinými slovy opakovala to, co mu říkala během té promarněné hodiny jeho života.

Koutkem oka se podívala na Brumbála, který jen jemně přikývnul. Usmála se. „O něčem bych věděla,“ řekla a směrem k profesoru Lektvarů posunula dřevěnou misku s bonbóny.

„Na to zapomeňte,“ zavrčel a zvedl se k odchodu. Jenže když došel ke dveřím, zjistil, že nejdou otevřít. Kdy je stihla zamknout?

Minerva se ušklíbla a ukázala na misku. „Vezměte si a můžete odejít, Severusi.“

Podíval se na ni tak ledově, až jí přeběhl mráz po zádech. Tohle vydržím, říkala si, tohle vydržím.

Severus stál na místě a rozhodoval se.

„Jeden citrónový drops vás nezabije.“

Nakonec se přeci jenom rozhoupal a jeden v celofánu balený bonbón si vzal, ale nerozbalil.

„Tady,“ dodala s úsměvem a už se nemohla dočkat, co se stane.

OoOoOoOoO

Hermiona byla unavená. Jediné, co chtěla, bylo zalézt si do postele, zachumlat se do deky a spát, nebo alespoň odpočívat. Jenže teď učila šestý ročník, o němž předpokládala, že jen půlka dává částečně pozor.

Hodina konečně skončila a ona si pomalu začala skládat své věci, když v tom se objevil jeden z jejích studentů.

„Potřebujete něco, pane Collinsi?“ zeptala se překvapeně, protože to byl poslední žák, o kterém by si myslela, že za ní přijde.

„Jen mě tak napadlo, profesorko,“ začal trochu nervózně, „jestli byste si nedala bonbón.“

„Ne, děkuji.“

Chvíli mlčel a ona se na něj tázavě dívala. „Víte, říkal jsem si při hodině, že vypadáte unaveně. Trochu cukru by vám jistě pomohlo.“ Před obličejem se jí objevil poloprázdný sáček bonbónů.

„Jste laskavý, pane Collinsi, ale přeci vám nebudu brát sladkosti. Jestli je nechcete teď, za nějakou dobu se vám jistě budou hodit.“

„Už jsem jich přejedený,“ vyhrkl. „Nemůžu je ani vidět. A za pár dní se to rozhodně nezmění.“

Povzdechla si. Byla si jistá, že si nakonec stejně bude muset vzít, a tak to nehodlala prodlužovat. „Dobře,“ řekla, „tak si jeden vezmu, když se jich tak vehementně potřebuje zbavit.“ Vytáhla si jeden a položila ho na stůl. „Není náhodou otrávený, že ne?“ zeptala se potom z legrace.

Student vykulil oči. „Samozřejmě, že ne!“

Usmála se a drops vybalila z celofánu. Hned potom si ho vzala do pusy. Ucítila známou kyselou chuť. U Merlinových vousů, to je Minevřin citrónový drops! uvědomila si vzápětí.

„A nebudete chtít i nějaký pro profesora Snapea?“ zeptal se po chvíli pan Collins zdráhavě.

Ale to ho už nevnímala. Jakmile vyslovil příjmení jejího manžela, stalo se něco, na co se snažila během několika sekund připravit. Jenže to vůbec nebylo takové jako posledně.

OoOoOoOoO

Ucítil tu odpornou kyselou chuť. Neubránil se malému zašklebení.

„Ehm, Severusi,“ řekla Minerva. Podíval se na ni. „Hermiona a…“

Ještě něco říkala, ale on z toho neslyšel ani slovo, protože v tu chvíli, kdy vyslovila jméno jeho ženy, stalo se něco zvláštního. Bylo to trochu podobné tomu, co pocítil, když měl bonbón v puse poprvé, ale přesto to bylo úplně jiné. Z ničeho nic si najednou všiml, že vidí něco, co předtím jeho oči nebyly schopné vidět. Teď to bylo tak, že neexistovalo nic jiného, než jeho vzpomínky. Jen je tentokrát viděl jinak, a proto mu dávaly naprosto jiný smysl.

Hermiona smějící se se svými přáteli, Hermiona povídající si s tím idiotem Erosem. Tyhle dvě vzpomínky vypadaly skoro totožně, jediný rozdíl byl v tom, že se s Erosem bavila trochu jinak, spíš jako známá, než jako kamarádka.

Další vzpomínka. Hermiona se představuje Erosovi. Políbil jí ruku, byla z toho jemně v rozpacích. Ne, uvědomil si Severus, byla celá ztuhlá a nevěděla, co si má počít. Pohledem vyhledala jeho, ale on tomu nevěnoval pozornost, koukal jen na Francouze. Když Hermiona představila jeho, najednou v tom uslyšel hrdost. Naprosto ho to překvapilo.

Další. Výročí. Zrovna se posadili ke stolu a začínali jíst. Hermiona vyprávěla o svém dnu. Jakmile došla k bodu, kde říkala, jak skvělý den s Erosem prožila, znovu ho přepadl vztek. Po chvíli se uklidnil a uvědomil si, jak o něm mluvila. Je to jako by mu vyprávěla den, který strávila s Potterem, nebo Longbottomem, nebo dokonce s Potterovo ženou. Nejsou tam žádné přehnané romantické city, jen konstatování, že spolu našli společná témata.

Tahle vzpomínka nebyla stará ani dvě hodiny. Jeho žena stála vedle Erose, on měl položenou ruku jen kousek pod jejím ramenem. Dívala se přímo na Severuse, v očích něco, čeho si předtím nevšiml. Smutek, že si jí nevšímá. Dlaň, která se dotýká její ruky, je jí nepříjemná.

OoOoOoOoO

Před očima jí probíhaly myšlenky a ona konečně uviděla to, co už několik týdnů přehlížela. Jak jen mohla být tak nevšímavá?

První setkání s Jean-Paulem. Trochu se usmála, když znovu uslyšela své kolegyně potichu áchat o óchat.

Představila se a on jí políbil ruku. Věnoval jí několik lichotek, ale přesto se s jejím manželem seznámit moc nechtěl. Podívala se na Severuse, koukal na Jean-Paula s přivřenýma očima. Neměl ho rád už od začátku, uvědomila si. A ještě víc se mu protivilo, jak se chová k ní.

Další vzpomínka už se odehrávala někdy v srpnu. Byla se projít a cestou potkala Jean-Paula. Hezky si popovídali a jí to vrátilo na okamžik krev do žil. Na problém s dítětem na chvíli zapomněla. Když přišla do komnat, začala vše vyprávět Severusovi.

Pozvedl obočí, když se zmínila o jejich novém kolegovi, a potom se zeptal: „Jean-Paul?“ Až teď si všimla, že to zavrčel. A tvářil se naštvaně. Předtím si toho vůbec nevšimla!

Řekla mu, že se jde osprchovat. Na to jí jen odsekl, že mu je to jedno, prudce vstal a zmizel v laboratoři. Tenkrát nad tím mávla rukou, teď by si nejraději nafackovala za to, že si toho nevšimla.

Najednou se objevila ve vzpomínce, kde společně večeřeli. Podle toho, co bylo na stole a co měla na sobě, okamžitě pochopila, že to je jejich příšerné výročí. Snažila se ze vzpomínky odejít, odehnat ji, ale bylo to marné, musela to prožít znovu. Tváře měla trochu zčervenalé z toho, co proběhlo jen chvíli před jídlem, ale přesto všechno to vzrušení a jiskření zmizelo jak pára nad hrncem. Zbylo jen podivné napětí.

Jedli potichu a když se pokusila o nějakou konverzaci, odpovědi byly strohé a nic neříkající. A tak si řekla, že když on bude mlčet, ona rozhodně ne. Řekne mu, co dělala celý den, a bude jít jedno, jestli ho to zajímá nebo ne. Potřebují to.

Vyprávěla mu, jak šla za Nevillem a jak potkala Jean-Paula. Už pomalu tušila, na co se má soustředit, a tak jí to tentokrát neuniklo. Jakmile, vyslovila Erosovo jméno, silně stiskl příbor, až mu zbělaly klouby.

Chvíli oba zase mlčeli. Ale na jejím manželovi šlo vidět, že je naštvaný.

Zeptala se ho, jestli se s ní bude bavit. A tím začala jejich hádka. Už chápala, proč tak vybuchl, i když ani to ho moc neomlouvalo.

Proč si neuvědomila dřív, že Severus žárlí? Samozřejmě, pomyslela si hořce, nevšímala jsem si ničeho jiného než sama sebe a svých problémů.

Jednou, dvakrát zamrkala. Znovu stála v učebně Přeměňování a před ní jeden z jejích studentů. Jelikož se netvářil nijak ustaraně, řekla si, že všechno to netrvalo víc, jak několik vteřin.

„Pomohlo vám to, co?“ zeptal se Collins a snad poprvé se uvolněně usmál.

„Ano.“ Snažila se usmát, ale moc jí to nešlo. Jediné, na co myslela, bylo to, jak se musí okamžitě dostat za Severusem a všechno mu vysvětlit.

„Pospíchám, pane Collinsi. Máte všechno?“ říkala a mezitím rychle posbírala své věci a jemně ho postrkovala ke dveřím.

Překvapeně na ni koukal, ale to už stál na chodbě a profesorka uháněla dolů po schodech.

OoOoOoOoO

Na chvíli měl v hlavě úplné prázdno. Myslel si, že už je konec, ale z ničeho nic se objevila další vzpomínka. Chvíli absolutně nechápal, co má s těmi ostatními společného. Později si uvědomil, že vůbec nic, pouze ho jeho vlastní myšlenky upozorňovaly na další věc, kterou přehlédl.

Vrátil se asi tak rok nazpátek. Byl víkend a Hermiona slíbila Ginny Potterové, že jí pohlídá syna. Severus z toho samozřejmě nijak nadšený nebyl, a tak měl v plánu na celý den zmizet v laboratoři. Po dvou hodinách si udělal pauzu s plánem, že si dá šálek čaje. Posadil se do křesla v obývací části jejich komnat a na chvíli zavřel oči. Jenže chvilka klidu byla přerušena hlasitým dětským smíchem. Zavrčel. Vstal s tím, že své ženě řekne, ať se to děcko laskavě trochu ztiší.

Když vstoupil do ložnice, uviděl Hermionu, jak má před obličejem ruce, a naprosto přihlouplým hlasem se malého Pottera ptá: „Kde je teta? No, kde je teta?“ James na ni koukal s vykulenýma očima, a když Hermiona vykřikla: „Tady je!“ a sundala z tváře dlaně, začal se řehtat a mávat rukama.

Severus se na ně chvíli díval, hlavně na svou ženu, která si to rozhodně užívala a usmívala se tak, jak ji snad ještě nikdy neviděl. Protočil oči v sloup a odešel. Když byly dveře zavřené, použil kouzlo, aby je neslyšel, protože kdyby se tohle mělo linout z ložnice třeba hodinu, určitě by se zbláznil.

Několik dalších vzpomínek se téměř shodovalo. Byla v nich Hermiona, která chovala, líbala nebo rozesmávala další děti, z nichž většina měla zrzavou hlasu. Dívala se na ně láskyplně a když jí je sebrali, zatvářila se na moment smutně.

Přesunul se do letošního léta. Znovu se na scéně objevil malý Potter, ale tentokrát v ní figuroval i Severus.

„Ahoj, štlejdo Ševelusi.“ I když to neslyšel už nějakou dobu, znovu se z toho zhnuseně otřásl.

Malý Potter se k němu rozeběhl a chytil ho za rukáv. Teď ho ale nezajímalo, co dělal ten kluk, ale Hermiona. Všechny ty vzpomínky s ní měly něco společného, takže se na ni pokusil zaměřit. Usmívala se a byla šťastná, i když se trochu strachovala, aby se tomu dítěti něco nestalo. Díval se na ni a snažil se zjistit, proč jí září oči. A potom si to překvapivě uvědomil. James Potter ho měl rád. Bylo to snad první dítě, které viděla, že by se ho nebálo, že by si s ním dokonce chtělo hrát.

Další scéna se odehrála ani ne pár dní potom. Severus zrovna vycházel z laboratoře, když si všiml, že Hermiona s někým telefonuje. „Víš, oba máme moc práce. Bradavice jsou na nás skoro závislé. Oba jsme ředitelé kolejí. Je taky málo lidí, kteří by chtěli místo mě učit. Nemůžu to Minervě udělat. A hlavně, nejsem si jistá, jestli jsme na děti připravení.“

Aha, už si vzpomněl, volala její matka a zase se jí ptala na děti. Předtím ho ani nenapadlo o tom přemýšlet, vzal to už jako hotovou věc, že nikdy nebude mít děti, ale když se teď znovu díval na Hermionu, něco si uvědomil. Vždyť jí ještě nebylo ani třicet. Proč bral automaticky, že by spolu neměli děti?

Poslední vzpomínka nebyl ani týden stará. To už se spolu nebavili, ale přesto se sem tam potkávali. Byl zrovna v koupelně, když Hermiona přišla do ložnice. Pootevřel dveře, protože i když se spolu nebavili, neznamenalo to, že občas neměl nutkání se na ní chvíli jen tak dívat. Seděla na posteli a dívala se na svůj noční stolek. Chvíli přemýšlel, nad čím asi tak bloumá, když v tom si povzdechla a kopla do sebe dávku antikoncepčního lektvaru.

Chtěla dítě. Hermiona chce dítě, rezonovalo mu v hlavě.

Jednou, dvakrát zamrkal a znovu byl v ředitelně. Minerva mluvila dál, vypadalo to, že všechno proběhlo jen během několika vteřin.

„Otevřete,“ vyrušil ji z jejího monologu.

„Je odemčeno,“ řekla a usmála se, ale to už za sebou Severus hlasitě práskl dveřmi.

12. kapitola                                                                                           14. kapitola