oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

A/N: Ahoj, tak přidávám další kapitolu, abych se trochu ospravedlnila za tu časovou odmlku v prosinci. Konečně to někam začíná směřovat, ale rozhodně ještě nečekejte konec. :)

Takže přeju hezké čtení a další kapitolu předpokládejte v nejbližších dnech :) Mějte se krásně. Vaše Naiad

Když za sebou zavírala dveře do svých komnat, začala si uvědomovat, co to vlastně udělala. Opravdu políbila Severuse Snapea na tvář? Kdyby jí někdo něco podobného vyprávěl před několika měsíci, začala by se smát a představovat si, jak dotyčnou dívku či ženu obávaný profesor škrtí za její opovážlivost. Ale teď to byla ona, kdo to udělal, a nic podobného se nestalo. A právě to, že jí nic neudělal, jak fyzicky, tak slovně, jí podivně zahřálo u srdce. Na tváři se jí objevil přihlouplý úsměv. Teď už bylo evidentní, že se zamilovala.

Když procházela místností a sundávala si své svršky, přehrávala si celou situaci znova a znova. A i když to byla záležitost ani ne jedné minuty, jí se zdálo, jakoby to trvalo věčnost.

Ležela v posteli a přemýšlela. Co by teď dala za to, aby mohla zjistit, co se mu honilo a honí hlavou.

OoOoOoOoO

Když si uvědomil, že tam nečině stojí skoro minutu, prudce se otočil, až za ním zavlál hábit, a rychle se vydal pryč. V tichých chodbách se ozývaly jen jeho kroky a sem tam nějaké to zachrápání některého z obrazů. To nebylo to, v co teď doufal. V hlavě se mu pořád ozývala její poslední slova. Měl dojem, že se z toho za chvíli zblázní. Co by teď dal za nějaké rozptýlení.

Nechtěl vůbec pustit uzdu svým myšlenkám, jenže v tom tichu to snad ani nijak nešlo. Co se to vlastně stalo? Popřála mu dobrou noc a poté políbila na tvář. Normální lidé, by v tom neviděli nic zvláštního, možná by to nazvali přátelským rozloučením. Jenže tomu tak opravdu nebylo. Oni nebyli kamarádi, dokonce ani známí, kteří by se na rozloučenou líbali. Co vlastně byli? Kolegové a u toho by to také mělo zůstat, řekl si, když za sebou silně zabouchl dveře.

Už několikrát ho napadlo, že by tomu tak nemuselo být, že by snad mohli… Ale jakmile si uvědomil, kdo vlastně je on a kdo ona, rychle podobné myšlenky zahnal. Vždyť byl o dvacet let starší! A vůbec, on přeci na nic podobného neměl nárok, už tak toho zkazil víc, než je obvyklé. A hlavně, ona o něj určitě zájem nemá.

Ale teď? Je možné, že by měla…? „Hloupost!“ zavrčel v duchu, když se svalil do ustlané postele. Správně by si o něj neměla chtít opřít ani koště! Byla okouzlující, inteligentní, nadaná, pečlivá, odvážná, populární, obdivovaná… existovalo mnoho dalších, jen Merlin ví kolik, kladných adjektiv, které by mohl použít. A on? Radši ani nepřemýšlet. Ale bylo jisté, že by jen stěží našel pár pozitivních vlastností.

Jediné řešení, to si alespoň myslel, bylo ji začít ignorovat, nevšímat si jí a hlavně nemít s touto ženou nic společného. S tímto rozhodnutím překvapivě usnul, stále oblečený a dokonce i obutý. Vypadalo to jako to nejlepší řešení, jenže to ještě netušil, jak složité věci mohou být.

OoOoOoOoO

Byla zoufalá. Nikomu by to sice nepřiznala, ale byla. Měsíc se s měsícem sešel a v jejím životě neproběhla žádná změna. Co by za to většina lidí dala? A ona by dala skoro vše za opak.

Byla snad tak bláhová, že si myslela, že by ta událost na konci října mohla něco změnit? Nejhorší na tom bylo, že o tom byla skálopevně přesvědčená! Vždyť, jak často se stává, že by obávaný ředitel zmijozelské koleje někoho doprovodil do kabinetu? Byla si jistá, že ještě žádná z profesorek neměla to štěstí. A jak často se nechává políbit na dobrou noc? Řekla by, že nikdy. Tak proč ji ignoruje?

Nejprve byla zmatená. Nechápala, co se děje. Nakonec pochopila. Nechtěl s ní mít nic společného. To ji přimělo, aby byla smutná. Až v tu chvíli pochopila, že v ně až moc věřila. Měla předpokládat, že tohle nemá smysl. Byl to přece Snape a ji neměl rád. Když si tohle uvědomila, naštvala se. Jaké má právo ji nesnášet? Vždyť ji ani pořádně nezná!

Nebude se doprošovat. Ona ho přeci nepotřebuje a ani nechce. A jestli ano, bude to muset potlačit někam hodně hluboko. Bude nad věcí, nikdo nesmí poznat, že to tak není, a hlavně ne on. Neudělá mu to potěšení.

Bylo až neskutečné, jak dny rychle utíkaly. Hermiona naopak čekala, že se budou neskutečně vláčet, jen aby byla nucena trávit nekonečné minuty v jeho společnosti.

Půlka prosince přišla dřív než by čekala. Normálně měla dárky nakoupené už v listopadu, ne-li dřív. Vánoce se neúprosně blížily, ale letos na ně neměla ani pomyšlení. To, že už jsou svátky skoro za dveřmi, si uvědomila až v momentu, kdy uviděla Hagrida, který táhl do Velké síně obrovské jedle, aby je potom mohl Filius Kratiknot ozdobit. Naštěstí to bylo o víkendu, takže měla ještě jednu z posledních šancí zmizet z hradu, aby něco nakoupila.

OoOoOoOoO

Vypadalo to lehce, dělal to přeci skoro celý život. Nikdy nebylo složité ignorovat kohokoliv. Jediní dva lidé, tedy jestli se ten druhý dal tak nazývat, byli Albus s Voldemortem. Dokonce i po jejich smrti si jich nemohl nevšímat.

Teď se k nim, k jeho velkému překvapení, přidala i Hermiona Grangerová. Nikdy necítil vinu za takové malichernosti, jak tuto záležitost začal pojmenovávat. Ale vidět její smutné pohledy, nebylo nic příjemného.

Přestal se chápat. To, co se s ním dělo, se vymykalo kontrole. Neměl cítit vinu, neměl mít chuť jí zbavit těch nešťastných očí, neměl o ní v každém případě vůbec přemýšlet. To se mu ale vůbec nedařilo.

Trochu se to zlepšilo, když se smutné grimasy vystřídaly za rozzuřené a později i vzdorovité. Sice netušil, co ji k tomu vedlo, ale konečně snad pochopila, že on není to pravé ořechové pro někoho, jako je ona.

Byla sobota, a jelikož už měl pocit, že se nad kusy popsaného pergamenu, které se ti tupci pokoušeli nazývat esejemi, zblázní, rozhodl se, že se půjde projít. Vyčistí si hlavu a třeba i vybije zlost na nějakém hloupém studentovi, který se mu pokusí zkřížit cestu. Ano, to bylo přesně to, co teď potřeboval.

Jenže, jak tomu tak bývá, nikoho cestou nepotkal. Předevčírem je skotské studené počasí potěšilo – jak koho, Severus mezi ty šťastné rozhodně nepatřil – bohatou bílou nadílkou, a tak většina obyvatel hradu teď byla venku a válela se v těch bílých s…

Když už si myslel, že nikoho nepotká, v chodě, která se nacházela jen několik stop od něho, uslyšel kroky. Tak přeci jenom bude mít možnost srazit pár bodů.

Jenže to samozřejmě nebyl žádný student obalený od hlavy až k patě sněhem, ale jeho kolegyně z profesorského sboru, které se poslední měsíc a půl snažil vyhýbat nebo si jí nevšímat.

Jakmile ji zahlédl, přejel ji pohledem plným nezájmu – tedy, mělo to tak jen vypadat, naopak si ji prohlédl velmi důkladně. Ani se nezastavil, aby ji pozdravil.

Ale zarazil se, když za sebou slyšel zvuk rozbíjejícího se skla či porcelánu. Otočil se. Hermiona stála asi tak pět stop před ním. Na zemi leželo plno tašek, kterých si teď nevšímala. S rukama složenýma na břiše se na něj zlostně dívala.

OoOoOoOoO

Z Prasinek se vrátila celá promrzlá, ale za to s kupou tašek s vánočními dárky. Byla spokojená, málokdy se jí povedlo vše koupit naráz. Jenže tentokrát neměla tolik času, aby se dopodrobna zabývala tím, jestli je dárek vhodný či nikoli.

Byla unavená a neskutečně se těšila, až si u sebe dá horký hrnek černého čaje a zabalí do huňaté deky od babičky, která ji vždy dokázala zahřát.

Procházela chodbami hradu jen s myšlenkou na teplo, takže když zahlédla černý hábit profesora lektvarů, nevěnovala tomu ze začátku žádnou pozornost. Tedy až do okamžiku, když zahlédla jeho oči. Naštvala se. Ten pohled byl plný… opovržení? Ano, alespoň to tak vypadalo. Jaké má právo být na ní hnusný?

Tašky jí vypadly z rukou, ozval se zvuk tříštícího se porcelánu, čajový set pro matku. Jindy by si začala nadávat za to, že zničila tak drahou věc, ale teď jí to nezajímalo. Jediné, na co dokázala myslet, byl Severus.

Otočil se, na tváři zase tu svou proklatou masku. Pěnila vzteky. Zuřila. Třásla se a snažila se na něj nekřičet.

„Budete mě pořád ignorovat?“ neudržela se a její mírně hysterický hlas se rozlehl kamennou chodbou. Majitelé obrazů visících kolem nich se na ně zvědavě ohlédli.

Jeho odpovědí bylo jen povytažené levé obočí.

„Můžete mi říct, co jsem vám udělala, že vám nestojím ani za pouhý pohled, natož za nějaký pozdrav?“

Zkoumavě si jí prohlížel. „Nebuďte hysterická, Grangerová.“

„Nejsem hysterická!“

Ještě jí věnoval jeden pohled a otočil se k odchodu.

„Sakra, kam jdete?“ Teď už nebyla hysterická, vyslovila to spíš nešťastně, zklamaně. Do očí se jí nahrnuly slzy.

OoOoOoOoO

Minerva McGonagallová procházela spletitými chodbami bradavického hradu a v hlavě si dávala dohromady, jak asi přemluví Severuse Snapea k tomu, aby se účastnil každoročního vánočního večírku. Věděla, že to nebude lehké, o Severusovi bylo známo, že na podobné akce nikdy nechodí, jenže jak řekl Albus, potřebovali ho tam. Sama ještě nevěděla proč vlastně, v těchto ohledech byl bývalý ředitel velmi záhadný, ale měla nějaké tušení, že to bude kvůli Hermioně.

Ještě stále nebyla přesvědčená, že nápad dát ty dva dohromady je dobrý, přeci jenom znala Severuse už nějaký ten pátek a aby se přiznala, nepřála by žádné ženě být po jeho boku. I když oni se k sobě opravdu výtečně hodili. Možná už to měla jen vsugerované, Brumbál jí to opakoval vždy, když na ty dva přišlo slovo.

Předtím než ale zajde za Severusem, musí navštívit i Hermionu. Ještě ji nestihla odchytnout, aby ji na večírek také pozvala.

Zaslechla hlasy, tedy spíš jen jeden, byla si jistá, že patří právě ženě, kterou teď hledala. Zastavila se. Znělo to, jakoby se s někým hádala. Má je vyrušit?

Už je viděla a udělalo se jí trochu nevolno. Už se zase hádají? A to si s Albusem mysleli, že se všechno po těch dropsech srovnalo. Ale jak to tak vypadalo, oni měli svou hlavu.

„Sakra, kam jdete?“ vydechla profesorka Přeměňování smutně.

Minerva to celé pozorovala z povzdálí, ani jeden z nich ji neviděl. Severus se zastavil, ale neotočil se. „Alespoň kousek citu v sobě má,“ pomyslela si ředitelka. Bála se, že odejde.

Když se hodnou chvíli nic nedělo a oba stáli beze slova na místě, rozhodla se vyjít na světlo.

„Hermiono?“ zeptala se opatrně, ale i tak profesorka v jejím hlase zaslechla známý přísný podtón. Rychle si utřela uslzené oči a překvapeně se na nadřízenou ohlédla.

„Paní ředitelko?“ řekla potichu a v duchu se modlila, aby nic z toho, co se tu stalo, nezaslechla.

„Jste v pořádku?“

Hermiona se pokusila na tváři vykouzlit úsměv, ale podle toho, že starostlivá grimasa z ředitelčina obličeje nezmizela, jí bylo jasné, že se jí moc nepovedl.

Severus snad nikdy nebyl tak rád, že vidí Minervu McGonagallovou. Zachránila ho. Kdyby totiž nepřišla, musel by se nějak zachovat, ale teď mohl potichu a nenápadně odejít. Jenže udělal jen dva kroky, když ho hlas ředitelky zastavil: „Severusi, zůstaňte. Také jsem s vámi chtěla mluvit.“ V duchu zaklel a otočil se.

„Ano, Minervo?“ Už rozhodně nebyl rád, že ji vidí.

„Ráda bych vás oba dva pozvala na každoroční vánoční večírek. Bude to poslední večer vyučování před Vánoci a konat se bude ve sborovně. Byla bych moc ráda, kdybych vás tam zahlédla.“ Oba dva se nadechovali k výmluvě, ale ředitelka je zarazila. „Žádné vykrucování, prosím. Vím, že ani jeden z vás nejede na prázdniny pryč, takže čas mít budete.“ usmála se na ně, ale když se na ni jen oba naštvaně dívali, dodala: „A nenuťte mě, prosím, abych vám to nařídila.“

„Zase mi budete vyhrožovat strhnutím osobního ohodnocení?“ zeptal se posměšně Severus.

„Ale to nemůžete! V pracovní smlouvě nemáme, že se musíme účastnit společenských akcí školy, takže nemáte právní nárok na to, abyste to mohla udělat.“ rozhořčila se Hermiona.

Jak to tak vypadalo, jediná členka profesorského sboru četla podrobně pracovní smlouvu, Minervu to ani nepřekvapovalo.

„Ne, to sice nemohu, Hermiono, ale jsem si jistá, že by se určitě něco našlo, abych to mohla udělat.“

Mladá profesorka zalapala po dechu. To snad ředitelka nemyslela vážně. To bylo vydírání!

„Budu se na vás těšit.“ s tím Minerva odešla pryč.

Chvíli tam stáli vedle sebe. Hermiona najednou nevěděla, co má dělat. Neměl by teď promluvit spíš on? A taky začal mluvit jako první, ale ne tak, jak si představovala.

„Nashledanou.“ Než si vůbec uvědomila, že se s ní rozloučil, byl pryč.

OoOoOoOoO

Kdyby to neměla nařízené od Minervy, vůbec by sem nešla. Její každoroční vánoční nálada se nevrátila, a tak jen s prázdným pohledem pozorovala bavící se profesorský sbor. Někdo si jen povídal, jiní tančili a nahlas se smáli a jen ona tu seděla a snažila se splynout s křeslem, které obývala. Tedy vlastně to nebyla jen ona, kdo se nijak nebavil.

Severus seděl také v jednom z křesel v rohu místnosti a mlčky popíjel horký čaj. Zamračeně se rozhlížel po sborovně a v duchu nadával na ředitelku, kterou teď propaloval naštvaným pohledem, jenže ona si ho vůbec nevšímala. Už každému, kdo tu byl, věnoval alespoň jeden naštvaný pohled, tedy kromě Hermiony, té si snažil nevšímat. Což se mu samozřejmě vůbec nedařilo.

Doufala, že si jí nikdo nebude všímat a v tichosti srkala punč. Byl odporný. Sama nechápala, proč si ho vůbec nalila, neměla punče ráda a tenhle k tomu byl nechutně sladký. Asi ho bude muset nenápadně vylít.

„Hermi, ty se vůbec nebavíš,“ vytrhl ji z nečinnosti Nevillův hlas.

Zvedla k němu oči a pokusila se o úsměv. „Nemám moc vánoční náladu.“

„Ty?“ zeptal se se smíchem a posadil se do prázdného křesla vedle ní. Potichu zaúpěla. „Nejsou náhodou Vánoce tvoje nejoblíbenější období v roce?“

„Letos mě to nějak nechytlo,“ pokrčila rameny a odložila skoro plný hrnek punče na stolek. Už se ho ani nedotkne.

„Punč?“ ukázal na odložený hrnek. Přikývla. „Mně chutná, je totiž správně sladký.“ s tím se napil a s chutí olízl kapky, které mu uvízly na rtech.

„No právě, až moc sladký.“

Usmál se. „Letos jsem se rozhodoval, jestli pojedu na prázdniny k babičce, vždyť víš, Vánoce tady jsou nádherné, ale říkal jsem si, jestli by nebylo vhodnější být s ní. Tohle období beze mě nezvládá tak dobře, jak jsem si myslel, asi za to můžou naši, ale ještě pořád nevím, asi by to bylo lepší. Ale…“ Hermiona přestala poslouchat. Protože tenhle monolog vypadal na opravdu dlouho.

Severus se podíval na hodinky. Je půl hodiny ten správný čas na to, aby odešel? Podle něj by to bylo i pět minut, ale znal Minervu. Rozhlédl se. Všichni byli zaneprázdnění, dokonce i Hermiona, která si povídala s Longbottomem. Třeba se mu podaří nepozorovaně odejít.

Neville pořád povídal a povídal. Opravdu ji nebavilo poslouchat miliony důvodů, proč by měl a proč by neměl navštívit babičku. Podle ní by za ní měl jet, ale proč ho nenechat mluvit? Rychle zkontrolovala situaci ve sborovně. Napadlo ji, že by už mohla odejít. Všichni se bavili, a když koutkem oka zpozorovala Severuse, který se akorát zvedal, bylo rozhodnuto. Odejde.

„Promiň, Neville,“ přerušila ho hraným unaveným hlasem. „Už raději půjdu, nejsem moc dobrá společnost a hlavně jsem hrozně utahaná.“

„A nechceš doprovodit?“

„Ne, buď tady a bav se.“

„Ale já bych šel rád.“

„Ne, opravdu to není potřeba,“ řekla trochu moc prudce.

„Tak dobrou noc,“ popřál jí.

„Dobrou.“

Obešla ho, pokusila se vykouzlit ještě jeden úsměv a pomalu odcházela. Periferně viděla Severuse, jak se k ní blíží, odcházeli ve stejnou chvíli.

„Hermiono, Severusi,“ zastavil je hlas ředitelky. Oba v duchu zakleli, ale otočili se na ni.

„Ano, Minervo?“ zeptal se Severus věru otráveně.

„To už odcházíte? Není ještě brzy?“

Podívali se na sebe. Oběma bylo jasné, že ani jednomu z nich se nezdá, že by odcházeli nějak brzy. Chvíli si dívali do očí, Hermiona odvrátila hlavu jako první. A nebylo to tím, že by jí jeho pohled byl nepříjemný, právě naopak, ale vyrušilo ji tiché lapání po dechu a chechot. Rozhlédla se po místnosti. Když si profesoři všimli, že se na ně dívají, raději odvrátili pohled. Jen Minerva a Neville jim pohled vrátili. Ředitelka se usmívala, jakoby věděla něco, co oni dva ne, a Neville se tvářil rozpačitě, ale Hermiona v tom viděla i něco naštvaného. Nakonec až její kamarád ji zachránil z nevědomosti, když ukázal prstem na strop a hleděl někam nad ně.

Hermiona byla o něco rychlejší než Severus a vzhlédla jako první. Překvapením vytřeštila oči. Sakra, proč je ředitelka musela zastavit zrovna ve chvíli, kdy procházeli pod lustrem? Zavřela oči a po několika vteřinách je zase otevřela. To už se na to díval i Severus.

„Jmelí,“ zašeptala a podívala se na něj.

13. kapitola                                                                                         15. kapitola