oooOoOoO Fanfiction stories by Naiad and Zaira OoOoOooo

A/N: Ahoj. Tak tohle je poslední kapitola. Já vím, že jsem slibovala i epilog, ale nakonec z toho sešlo, protože mi přišel zbytečný a nápad, který jsem na něj měla, mi vůbec nešel předělat do psaného slova. Takže povídka končí touhle kapitolou.

Za to, že je povídka vůbec dokončená, bych chtěla poděkovat Zaiře, protože to byl člověk, který mě díky jejímu psaní, zase dokopal k tomu mému. A samozřejmě děkuju i vám, kteří jste ji četli, a hlavně bych chtěla poděkovat těm, kteří i přes velké pauzy mezi kapitolami četli dál nebo začali číst znovu.

Osobně doufám, že se vám povídka líbila, i když to podle mě byla jedna z těch slabších a skoro bez nápadu, ale ke konci mě začala bavit, takže i tak patří k těm mým oblíbeným :)

Užijte si poslední kapitolu…

Vaše Naiad :)

Ještě hodnou chvíli se objímali. On si užíval naposledy její blízkosti a ona se mu vyplakávala radostně na rameno.

„Nemáš zač, Lil,“ zašeptal a znovu ji pohladil po vlasech. „Svůj úkol jsem splnil.“

„Úkol?“ zeptala se zmateně.

„To neřeš. Jen jsem ti chtěl všechno tohle říct a řekl.“ Odtáhl se od ní, i když se mu vůbec nechtělo, a usmál se.

„A co ty a Sandra?“ zeptala se z ničeho nic a zkoumavě na něj pohlédla. „Nevypadá teď zrovna nejšťastněji.“

Odvrátil od ní oči a zahlédl se znovu na jezero. Další bod seznamu, který musel co nejdřív vyřešit. „Já a Sandra?“

„Byla bych ráda, kdyby to mezi vámi bylo jako dřív. Jste hezký pár.“

„Víš, nejsem si jistý, jestli je nejlepší nápad, abychom spolu zůstali.“

„Proč?“ zeptala se překvapeně. „Nemáš ji rád?“

„Mám ji rád,“ zašeptal a zakoukal se do prázdna. „Ale tady nejde jen o to, jestli mám nebo nemám. Jsou věci, kvůli kterým by ona neměla mít ráda mě.“

„A jaké, prosím tě? Myslíš si, že pro ni nejsi dost dobrý?“ odfrkla.

„Nejsem.“

„Víš, nechápu tě. Pokud se máte rádi a Sandra tě má opravdu ráda, tak proč by to nešlo? Ty sám mě přesvědčuješ o něčí lásce, ale svůj vztah nejsi schopný vyřešit?“ Byla naštvaná, to poznal okamžitě, ale kdyby jen věděla.

 „Lily, ty mě nemůžeš pochopit. Nevíš věci, které vím já a jsem si jist, že Sandra si alespoň jednu z nich dokonale uvědomuje. Nechci ji zranit.“

„A nemyslíš, že ji raníš víc, když ji opustíš?“

„Tak to si bohužel nemyslím.“

Chtěl jí říct, že se Sandrou nemůže být, protože miluje jí. Nebo dokonce kvůli tomu, že je vlkodlak. Ale mohl snad? Ne, to opravdu nemohl.

„Reme, sice netuším, jaká malichernost nad tím vězí, ale měl by sis uvědomit, že donekonečna být sám nemůžeš. A teď máš možnost být s někým, kdo tě má opravdu rád. Nevzdávej se toho.“ Dala mu ruku na rameno.

„Měli bychom už jít. Za chvíli nám začíná Přeměňování.“

Povzdechla si. „Jistě, pojďme.“

Celý zbytek vyučování přemýšlel o tom, co mu Lily řekla. Měl by připustit, aby se Sandra dozvěděla, že je vlkodlak? Plno věcí by se tím usnadnilo. Buď by ho zavrhla a bála se ho, a nebo, což bylo už méně pravděpodobné, by jí to bylo jedno a chtěla s ním zůstat.

Měl s to chutí zeptat se na to kluků, ale jakmile si představil jejich reakce, okamžitě to zavrhl. Sirius by mu řekl, že je blázen, že žádná holka za to nestojí. James by mu řekl, že kdyby se jednalo o něj a Lily, udělal by to. Jenže on nebyl James a Sandra nebyla Lily.

Zahlédl se na blonďatou dívku, která si zrovna psala pilně poznámky. Ve tváři měla zamyšlený výraz, který, jak si uvědomil, měl na ni tak strašně rád. Pod očima měla tmavé kruhy, které měly skoro stejnou barvu jako její školní sukně. Zamračil se. Nějak tušil, že to bude právě kvůli němu, a zjistil, že nechce, aby je měla. Rozhodl se, řekne jí, že je vlkodlak. A jestli ho má opravdu tak ráda, jak mu řekla dneska Lily, tak ji bude milovat, jednou určitě.

Když jim skončily Kouzelné formule, rozhodl se, že ji odchytí, ale než si stihl dát věci do brašny, Sandra zmizela. V duchu zaklel a vydal se ji hledat. Nejprve se vydal s většinou svých spolužáků do společenské místnosti, ale Sandra nikde.

Když došel do svého pokoje, sedl si na postel. Byl zmatený. Kde jen mohla být? Najednou měl pocit, že se mu vyhýbá.

Do pokoje vešel zbytek jeho spolubydlících.

„Neviděli jste Sandru?“ zeptal se hned.

„Ne, proč?“ zeptal se Sirius a hodil sebou na postel.

„Potřebuju jí něco říct.“

„Mám se zeptat Lily? Za chvíli jde se mnou na trénink. Tvoje holka jí totiž vnukla nápad, že by tam na mě měla dát pozor, abych nelítal.“ Zašklebil se a smutně se podíval na své koště.

„Ne, to je dobrý, podívám se po ní sám.“ S tím se zvedl a opustil pokoj.

Znovu se rozhlédl po společenské místnosti, ale po Sandře nebylo ani památky. Za to natrefil na zmiňovanou rudovlásku.

„Lily?“

„Ano?“ zeptala se překvapená dívka.

„Nevíš, kde je Sandra? Hledám ji.“

Rudovláska se mírně zamračila, ale potom rezignovaně oddechla. „Šla se projít někam ven.“

„Děkuju!“ řekl a chystal se k odchodu.

„A Reme?“ odchytla ho ještě. Tázavě se na ni otočil. „Buď na ni milý.“

Překvapeně pozvedl obočí, protože mu nedošlo, na co naráží. Potom jen přikývl a vydal se pryč.

Když se dostal na schody u vstupní brány, rozhlédl se. Dnešek snad polovina školy trávila venku. Bylo těžké mezi nimi najít Sandru, když se na pozemcích nacházelo tolik plavovlásek.

Pomalu procházel mezi svými spolužáky a prohlížel si každou tvář, jestli v ní nenalezne dívku, kterou právě hledal. Když už to pomalu vzdával, zahlédl ji. Byla na opačném břehu rozlehlého jezera, než většina studentů. Seděla sama na jednom z kamenů a házela do vody oblázky tak, aby se jí povedla žabka. Jenže ani jedna se jí nepovedla, protože dávala do hodu moc síly, jako by byla naštvaná.

Najednou ho opustila všechna odvaha, kterou získal během hodiny Formulí. Už si nebyl tak jistý, jestli jí má povědět o svém „malém chlupatém problému“. Stál a snažil se znovu najít dostatek sil, aby jí to dokázal říct. Díval se na ni a pokoušel se na ni hledat něco, co ho zase přesvědčí o správnosti svého počínání, jako tomu bylo při hodině. Jenže nic z toho nenacházel. Sandra se mračila, protože jí svítilo slunce do očí. Naštvaně odhazovala kameny, a když se jí hod nepovedl, hlasitě zaklela.

Pokusil si vybavit její hezký, i když trošku křivý, úsměv. To mu pomohlo, a tak se za ní vydal. Byla tak zabraná svou činností, že si ho nevšimla.

„Proč?“ vykřikla a hodila kamenem do vody. „Sakra, proč já?“

„Sandy?“

Prudce se otočila a kámen, kterým chtěla zrovna hodit, jí vypadl z ruky. „Reme?“

„Můžu si přisednout?“

„A proč bys vůbec chtěl?“ zeptala se odtažitě.

„Slíbil jsem ti přeci, že si spolu promluvíme.“

„Pche!“ udělala a hodila kamenem do vody. „A jaký by to mělo teď smysl?“

„Co se děje, Sandy?“ zeptal se nechápavě.

„Co se děje?“ vyštěkla. „Ty se ještě ptáš? Jaks to mohl Jamesovi udělat! Jak mu to mohla udělat Lily!“

„O čem to mluvíš?“

„Já vás viděla. Stáli jste přesně támhle.“ Ukázala na opačný břeh jezera, kde dnes s Lily stál. „Tiskli jste se k sobě jak dvě hrdličky! Proč jsi za mnou vůbec ještě přišel?“ zeptala se ublíženě.

„Sandy, to je nedorozumění,“ zasmál se. Ona na něj žárlila a on si toho začal užívat. Ještě nikdy kvůli němu nikdo nežárlil.

„Ty se mi ještě směješ?“ zeptala se překvapeně a potom vší silou hodila kamenem do vody.

„Sandy,“ začal, ale ona vypadala, jako že ho vůbec neposlouchá. Sedl si kousek vedle ní a dal jí ruku na tu její, která se opírala o velký kámen. „Mezi mnou a Lily nic není, opravdu, jsme jen kamarádi.“

Nic. Žádná odezva.

„Potřeboval jsem jen Lily něco říct, něco osobního.“

„Tys jí řekl pravdu?“ zeptala se naprosto šokována.

„Ne, tak to fakt ne. To, co k ní cítím, vlastně spíš asi cítil jsem, si vezmu do hrobu. A dovoluju si doufat, že ty taky.“

„Proč ten minulý čas?“

„Protože jsem si uvědomil jisté priority, kterých bych se měl držet. A to mě zase přivádí k tomu, proč jsem vlastně přišel.“

„Počkej, Reme, než to řekneš. Já si totiž taky pár věcí uvědomila, jednou z těch věcí je náš vztah.“ Zahleděla se mu přímo do očí. Ty její byly smutné. „I když jsem si ze začátku myslela, že tohle všechno přežiju, mýlila jsem se. Tohle prostě nejde snést. Nemůžu žít s tím, že místo na mě se zamilovaně koukáš na Lily. Je to moje kamarádka a já ti slíbila, že to, co k ní cítíš, ne, nepřerušuj mě!“ zarazila ho, když se nadechnul pro námitku. „že to, co k ní cítíš, nikomu neřeknu. Sice si můžeš nalhávat, že už ji nemiluješ, ale já to poznám. Možná jsi mi dneska chtěl říct, že miluješ mě, ale já vím, že bys mi lhal. Viděla jsem, jak se na ni díváš. Když jsi ji objímal, držel jsi ji jako křehkou porcelánovou panenku. Já vím, že ji miluješ a vždycky milovat budeš. Možná sis uvědomil, že šťastnější bude s Jamesem, a tak jsi mu ji se vztyčenou hlavou nechal, ale to nikdy neznamená, že ji nemiluješ. A já odmítám být ta druhá, ta náhražka. Prostě to odmítám.“

Překvapeně na ni zamrkal. Co se to tu sakra děje? „Ale Sandy-“

Znovu ho přerušila. „Víš, mám tě ráda, Reme, ale asi tě nemiluju tak, jako ty miluješ ji.“ Sklopila oči, po tvářích jí začaly stékat slzy. Popotáhla.

Nic neříkal. Bylo až neskutečné, jak se mu z ničeho nic mění plány. Nejprve byl rozhodnut, že jí řekne všechna svá tajemství, a několik málo slov všechno zničilo. Bylo už zbytečné se o něco pokoušet.

„Doufám, že příště nám bude štěstí přát o něco víc,“ řekla a už po několikáté se zahleděla na jezero.

Remus se tam podíval také. Seděli tam ještě asi půl hodiny. Nikdo nic neřekl a oběma to vyhovovalo. Potom se Sandra zvedla a bez jediného slova odešla. Sledoval ji očima, dokud nezmizela za vstupní branou. Ještě chvíli se díval tím směrem, a potom se také zvedl a odebral se pryč.

9. kapitola