8. kapitola - Oslava
Pottere, co děláš?“
„Přeju ti k narozeninám,“ řekl a ušklíbl se.
„Tak to mě opravdu nenapadlo.“
„Tak proč ses ptala?“
„Merline, Pottere!“ řekla jsem a vstala z lavičky.
„Kam jdeš?“
„Domů,“ řekla jsem a pomalu vyšla.
„Tak na mě počkej, přeci by si mě tady nenechala!“ křikl na mě a rozběhl se za mnou.
Mlčky jsme došli až ke dveřím našich pokojů.
„Dobrou noc,“ popřál mi.
„Tobě ne,“ řekla jsem a zalezla jsem do pokoje.
Lehla jsem si na postel a začala přemýšlet. Proč to Potter udělal? A proč jsem mu alespoň za to nevrazila? Buď je blázen. Nebo futuje, nebo jak to mudlové nazývají, možná fetuje. Nebo se mu líbím nebo ještě hůř, se do mě zamiloval.
Zbláznit se mohl, ale to by se choval pořád jinak, tedy alespoň si to myslím, takže to není příčina jeho divného chování.
No, nevím o tom, že by někdo v Bradavicích bral nějaký lektvary nebo hulil nějaký bylinky a pochybuju, že by Potter patřil mezi ně. Je to Brumbálův miláček jako jeho tatínek, pochybuju, že by si něco takového dovolil.
A třetí možnost je asi nejpravděpodobnější. Merline ne, hlavně ať se do mě Potter nezamiloval! Vždyť je to můj hlavní školní nepřítel. Co bych dělala, kdyby tady nebyl? Unudila bych se k smrti! Když tu je, tak mám na koho nadávat, mám komu vymýšlet pomstičky, ale když mě nebude provokovat, tak jak mu mohu udělat nějakou pomstu? To nejde. Přemýšlela jsem nad Potterem tak dlouho, že jsem usnula.
Probudila jsem se celá rozlámaná. Sukni, kterou jsem měla včera na sobě, jsem měla u kotníků a zamotala jsem se do ní tak dobře, že mi trvalo dobrých deset minut, než jsem se z toho dostala. Košili jsem měla neskutečně zmačkanou, kdyby ji viděla máma, tak mě zabije.
Vstala jsem z postele a omylem jsem se podívala do zrcadla. To jsem opravdu dělat neměla. Vypadala jsem hrozně. Moje dlouhé rovné blonďaté vlasy byly tak rozcuchané, že mi bude trvat alespoň půl hodiny, než je rozčešu. Pod očima jsem měla černé kruhy od řasenky a dalších věcí, co jsem na sebe včera napatlala. Otlačené tváře od zmačkaného povlaku na polštáři. Teď bych mohla jít na mudlovskou miss, určitě bych vyhrála.
Rychle jsem zalezla do koupelny a začala se sebou něco dělat. Takhle bych v životě nemohla vlézt mezi lidi. Vypadala jsem ještě hůř, než po oslavě Kateiných sedmnáctých narozenin a to je co říct. Tak jsem se ožrala, že jsem nemohla chodit. Ráno mně třeštila hlava a vypadala jsem jako chodící mrtvola. Když si na to vzpomínám, tak jsem vlastně před tím vypadala hůř, ale můj nynější stav nebyl také zrovna krásný.
Asi po půl hodině jsem vylezla jako nový člověk. Vzala jsem si na sebe džíny a natáhla tričko. Podívala jsem se do zrcadla a zjistila, že jsem si vzala to nejhorší tričko, co mám. Nechtěla jsem se převlíkat, a tak jsem přes sebe vzala ještě mikinu, mojí nejoblíbenější. Sice mi je trošku větší, ale za to je o dost lepší než všechny mikiny, co mám. Podívala jsem se do zrcadla a zjistila, že tohle je o dost lepší než to tričko, co je pod tou mikinou.
Otevřela jsem dveře a chtěla jít dolů, ale to jsem nemohla, protože bych při tom shodila naší domácí skřítku na zem, a potom bych na ní alespoň dvakrát šlápla. Asi by to chudák nepřežila a já potom také ne, protože by mě mamka zabila.
„Co potřebuješ, Clio?“ zeptala jsem se jí.
„Přišla jsem vás probudit, slečno Anno. Paní vám vzkazuje, že se máte, co nejrychleji dostavit do jídelny.“
„Nevíš proč?“
„Všichni už jsou vzhůru a Potterovi chtějí co nejdříve odejít.“
Podívala jsem se na hodiny a zjistila, že je už půl desáté. To sice není moc, ale když je tu návštěva, tak musím vstávat asi v osm.
„Prosím, omluvte mě, slečno Anno. Přeji vám hezký den,“ řekla a odešla.
Já jsem rychle vyběhla z pokoje ke schodům. Tam jsem se musela zastavit, protože tam stála Clia. Když mě viděla, jak běžím, vypískla typickým skřítkovským způsobem a uhnula mi z cesty. Toto máme ale chytré služebnictvo.
Seběhla jsem dolů a zastavila jsem se až před dveřmi jídelny. Zaklepala jsem a vstoupila dovnitř. Všichni, co seděli u stolu, se na mě podívali, stručně řečeno všichni lidi v tomhle baráku.
„Dobré ráno,“ pozdravila jsem.
„Spíše dopoledne, nemyslíš?“ zeptala se mamka.
Radši jsem si nechala poznámku „Každý není ranní ptáče jako ty.“ pro sebe. Přeci nebudu, před hosty drzá na rodiče.
Sedla jsem si na poslední prázdné místo. Jeden ze skřítků mi nalil čaj a podal mi talířek. Vzala jsem si koblihu nebo něco podobného, prostě něco sladkého.
Snědla jsem první, potom jsem si vzala druhou a potom jsem si vzala ještě jednu. Paní Potterová na mě překvapeně koukala. Jakoby neviděla v životě člověka, který jí.
„Jak můžeš vypadat, tak jak vypadáš, když tolik jíš?“ zeptala se po chvíli čumění na to, jak jím.
„Nevím,“ pokrčila jsem rameny a zase si kousla. Hm, bylo to fakt dobrý.
„Ona jinak skoro nejí, jen má dny, kdy by snědla všechno, na co přijde,“ reagovala na to mamka.
„Já jím, že jo, Jamesi?“ obrátila jsem se na Pottera.
Ten se na mě jen překvapeně podíval. Asi ho trochu vykolejilo to, že jsem mu neřekla, Pottere, ale Jamesi. Ale já jsem to musela udělat, protože by bylo dost blbý, kdybych ho před rodiči oslovila Pottere.
„Já nevím, já tě nesleduju, když jíš,“ řekl po chvíli ticha.
To určitě, pomyslela jsem si. Vždyť skoro každou snídani sedí on a jeho kamarádi vedle nás. No, je to tím, že oni jako my si rádi přispí, a tak chodíme na snídaně společně.
Podívala jsem se na něj vražedným pohledem. Potter se jen ušklíbl a napil se čaje.
„Anno, já jsem neřekla, že nejíš. Já jsem řekla, že jíš málo,“ řekla mi mamka.
„Já jsem se ptala, protože já v tvém věku musela dělat první poslední, abych vypadala jako ty,“ vysvětlila mi paní Potterová.
Radši jsem se k tomu nevyjadřovala a kousla si do další koblihy.
Okolo jedenácté Potterovi odešli. Mamka je sice přemlouvala, aby zůstali na oběd, ale paní Potterová okamžitě zamítla. Prý už nechtějí dále obtěžovat. Pozvali nás také na večeři, máme přijít někdy v srpnu. Domluvili jsme se tak, aby u nás nebyli holky, u Potterů ty paka a naši i Potterovi měli čas. Nechápu, jak se to povedlo domluvit, ale povedlo.
Když odešli, mamka se na mě podívala a potom mi řekla: „Vždyť ten James je moc milý.“
„Mami, pro tebe je skoro každý milej,“ zašklebila jsem se. Potter a milej? To sotva!
„Nebuď drzá.“
„Já nejsem!“
„Jsi,“ nedala si říct. „Já sice Jamese moc neznám, ale působil na mě sympaticky a mile. A kam jste to včera vůbec odešli?“
„Jak víš, že jsme byli pryč?“ zeptala jsem se a v duchu jsem se modlila, aby nás včera neviděla.
„Poslala jsem pro tebe Cliu. Ta se podívala do tvého a potom i Jamesovo pokoje, ale ani jeden z vás tam nebyl, a tak jsem usoudila, že jste někam šli. Kde jste teda byli?“
„Na tý lavičce u lesa.“
„A proč?“
„Protože se nám nechtělo spát a nechtěli jsme se s vámi nudit v obýváku.“
„A co jste tam dělali?“
„Mami, ty mě vyslýcháš?“ vyjekla jsem nevěřícně.
„Ne, já se tě jen ptám,“ zakroutila hlavou, jako bych se snad zbláznila. „Jestli mi to nechceš říct tak neříkej, ale já si o tom udělám vlastní obrázek.“
„Kecali jsme. Stačí ti to? A co bychom jako asi měli dělat?“ Zamračila jsem se na ni.
„No, já bych věděla,“ řekla a mrkla na mě.
„Jsi opravdu vtipná,“ řekla jsem ironicky a radši rychle vyběhla do svého pokoje, protože bych nerada schytala pohlavek.
Naši měli tolik práce, že jsem byla skoro pořád sama doma. Vůbec mě to nebavilo, a tak jsem napsala holkám, aby přijeli o něco dřív. Naštěstí mohly přijet obě.
Asi týden po mých vyvedených narozeninách konečně přijely. Vybalily si a začaly jsme kecat o tom, co se stalo od příjezdu z Bradavic. Ginny se prý pořád nudila, a tak se přemisťovala z místa na místo. Ještě že já jsem se až tak nenudila.
Kate jela ke své mudlovské babičce. Brácha jí prý pořád otravoval. Docela jí lituju, nechtěla bych mít za bráchu takový pako.
Já jsem jim vyprávěla všechno o naší večeři s Potterovými, tedy kromě toho, jak mi Potter popřál k narozeninám.
„Netajíš nám něco?“ zeptala se Ginny. To jim nic neunikne?
„Ne,“ snažila jsem se říct co nejklidněji.
„Ale tajíš,“ přidala se Kate.
„Fakt ne.“
„Řekni nám to po dobrém,“ vyhrožovala mi Ginny.
„Dobře,“ povzdechla jsem si. „Ale předem musíte vědět, že za to opravdu nemůžu.“
„Už to víme, tak povídej,“ vyzvala mě Kate.
„No, když mi Potter popřál k narozeninám, tak mě políbil,“ řekla jsem tak potichu, jak jsem jen mohla. Třeba mě nezaslechly.
„Kecáš!“ řekla Ginny. Hm, zaslechly.
„Ne, myslím to smrtelně vážně.“
„Páni,“ vydala ze sebe Kate.
„Přesně tak.“
„A jaký to bylo?“ zeptala se Ginny.
„Jaký by to mělo jako bejt? Ty si myslíš, že jsem se ještě s někým nelíbala?“
„Ale já myslela jaký to bylo, když jsi se líbala s Potterem.“
„Já jsem se s ním nelíbala to, on políbil mě,“ řekla jsem a začala jsem přemýšlet, jestli se mi ten polibek líbil nebo ne.
„A líbilo se ti to?“ Kate mi snad čte myšlenky!
„Já nevím,“ řekla jsem nahlas, ale myslela jsem si něco jiného, líbilo se mi to, i když to bylo s Potterem.
Další den jsme se rozhodly někam vyrazit oslavit moje narozeniny. Jsme přeci plnoletý, tak proč ne. Šly jsme do jednoho baru na Příčný ulici, nikdo z nás nevěděl, jak se to tam jmenuje, ale každý věděl, kde to je.
„Kam jdete?“ zeptala se nás mamka, než jsme odešly.
„Na Příčnou.“
„Ale kam? A proč jdete takhle oblečený?“
„Já nevím, jak se to tam jmenuje. Je to skoro na konci.“
„Hlavně se neopijte,“ řekla mamka a s úsměvem odešla.
„Tak to jsem nečekala, že bude takhle reagovat,“ řekla jsem překvapeně.
„Já taky ne,“ souhlasila Ginny.
„Kdyby tady byla moje máma, tak už jsme dávno v pokoji,“ přidala se Kate.
„Tak jdeme, ne?“ řekla jsem a přemístila se do Děravého kotle.
Do deseti vteřin u mě byly i holky. Prošly jsme celou Příčnou a zastavily se u posledního obchůdku. Podívala jsem se na nápis, který hlásal: Vítejte v Plném kotli!.
Podívala jsem se na holky, obě přikývly a já se vydala dovnitř. Byla tam skoro tma. Sedly jsme si k baru.
„Co si budete přát, holky?“ zeptal se velice pohledný barman.
„Něco na ťuknutí,“ řekla jsem a usmála se na něj.
„Copak slavíte?“ zeptal se.
„Narozeniny,“ odpověděla Kate.
„A mohu se zeptat čí?“
„Ale samozřejmě, tady Anny.“
„Tak všechno nejlepší. Donesu vám nějakého panáka.“ Vzal do ruky flašku s něčím světle modrým a nalil to do malých panáků. „Tady to je, slečny.“ Podal každé jednoho panáka.
„Tak na tebe, Anno,“ prohlásila Kate a kopla to do sebe.
Já s Ginny jsme ji napodobily. Bylo to fakt dobrý. Chutnalo to jako borůvky s kapkou alkoholu. Položila jsem skleničku na pult a otočila jsem se. Málem mi vypadly oči z důlků. Před námi stáli Potter, Weasley a Johnson v plné kráse.
