24. kapitola - Školní trest s Nicolou
V deset hodin jsme se vydali do pracovny profesorky McGonagallové. James zaťukal a oba jsme vstoupili dovnitř.
„Posaďte se,“ pokynula nám profesorka.
Poslušně jsme si tedy sedli a čekali na to, co nám řekne. V duchu jsem se modlila, abychom ji nemuseli odevzdávat odznaky.
„Opravdu jste mě velice zklamali, hlavně vy, slečno Malfoyová. Myslela jsem si, že se budete chovat jako vaše matka, ale asi jsem se ve vás spletla.“ Seděla jsem se svěšenou hlavou a čekala. Bylo to opravdu hrozné. „Vy jste mě také zklamal, pane Pottere. Prosím odevzdejte mi vaše odznaky.“
Oba jsme si z hábitu sundali odznak a položili ho na stůl. Profesorka si je vzala a schovala je do šuplíku. Byla jsem zničená. Taková ostuda. Tohle nepřežiju. Jen doufám, že nebude chtít informovat naše
„Budeme muset informovat vaše rodiče, ještě dnes jim pošleme sovu.“
To se mi musí zdát, taková smůla. Ne, jenom to ne. Jestli se tohle dozví máma, tak mě zabije. A jestli se o tom dozví táta, tak ten mě zabije doopravdy. Prosebně jsem se podívala na profesorku McGonagallovou.
„Je mi to líto, ale musím to udělat, slečno Malfoyová. To je moje povinnost. Vaši rodiče se o tom musí dozvědět. Jestli nemáte žádné otázky, tak můžete odejít. O tom, kdy a kde nastoupíte na svůj školní trest, se dozvíte ještě dnes. Na shledanou.“
Pomalu jsme vstali a odešli.
Jako první jsme potkali Nicolu Darkovou. Samozřejmě jako vždy měla blbý kecy.
„Tak co Malfoyová, jsi ještě Primuska?“ zdůraznila tu Primusku.
„Vůbec na mě nemluv,“ řekla jsem jí a šla dál.
„Tohle se určitě zapíše do dějin. Anna Malfoyová, Primuska na tři dny.“ Začala se hrozně smát.
Šla jsem do svého pokoje. Lehla jsem si na postel a začala brečet jako malá holka.
„Anno, co se stalo?“ zeptala se mě Kate. Sedla si společně s Ginny ke mně na postel.
„Musela jsem odevzdat odznak,“ odpověděla jsem jim mezi vzlyky.
„To není možný, kvůli takový blbosti,“ řekla Ginny.
„A vidíš ho snad někde?“
„To bude dobrý,“ snažila se mě uklidnit Kate a hladila mě po vlasech.
„Oni pošlou sovu k nám domů. Naši mě zabijou.“
„Ale prosím tě, určitě to nějak překousnou,“ řekla Ginny.
„Doufám, že máš pravdu.“
Večer mi přišla sova od našich. Bála jsem se to otevřít. Nakonec mě k tomu holky překecaly. V obálce byla mince a kousek pergamenu. Panebože, přenášedlo. Jenom to ne!
Po večeři se sem přemísti. Máma a táta.
To bylo vše. Nic víc, nic míň. To bude moje smrt. Já nechci domů. Já chci zůstat tady, tady v Bradavicích. Prosím!
Po večeři jsem šla do svého pokoje. Začala jsem se modlit a přenesla jsem se do našeho domu.
„Anno! Anno, probuď se!“ třásl se mnou někdo.
Probrala jsem se. Nade mnou stála Kate a ustaraně si mě prohlížela. Já jsem se zatím prohlížela pokoj. Byla jsem v Bradavicích. Ještě stále jsem Primuska. Byl to jen sen!
„Jsem primuska! Ještě mám odznak! Nejsem doma!“ jásala jsem.
„Co blbneš?“ zeptala se Kate.
„Mně se totiž zdálo o tom, že jsem musela McGonagallový odevzdat odznak kvůli tomu včerejšku. Tak jsem šťastná, že se to nestalo. Kolik je hodin?“
„Za pět minut půl osmé.“
„Mě bolí hlava.“
„To mi povídej,“ řekla a sedla si vedle mě.
„Chlast je svině. Ale zajímavý je, že si to říkám pořád a stejně pořád chlastám.“
„Tak to jsme na tom podobně. Co myslíš, sebere ti McGonagallka ten odznak?“
„Já doufám, že ne, ale včera se netvářila moc přívětivě.“
„Ty se jí divíš? My jsme museli dělat pěknej bordel. A potom přijde a můj inteligentní bratříček si neodpustí říct: do prdele.“
„Když to řekl, tak se tvářila zajímavě.“
„Hele, ona tě má ráda. Dostaneš možná nějakou výstrahu a školní trest jako my. Nemáš se čeho bát.“
„Snad máš pravdu,“ povzdechla jsem si.
„Nejdeme na snídani? Mám hlad jako vlk.“
„Ještě probudíme Ginny.“
„Tak tu si probuď sama,“ řekla Kate a šla se obléknout.
Snažila jsem se Ginny probudit, ale spala jako zabitá. Tak jsem se na ní vykašlala a šla se taky obléct.
Bylo okolo půl desáté a všichni, co včera slavili, ještě spali, tedy kromě mě a Kate. Seděly jsme ve společence a kecaly.
„V kolik máte být u tý McGonagallový?“ zeptala se mě Kate.
„V deset. Jestli si dobře pamatuju.“
„Za sedm minut je půl desátý, neměl by Potter vstávat?“
„Asi jo.“
Tak ho jdi probudit.“
„Ale půjdeš se mnou,“ navrhla jsem.
„Samozřejmě, alespoň se podívám na Martina. Celkem mě zajímá, jak po včerejšku vypadá,“ řekla a vstala.
Vyšly jsme schody a hledaly dveře s nápisem sedmý ročník. Všichni kluci na nás koukali jak na zjevení, ale nic neříkali. Konečně jsme našly jejich pokoje. Pro jistotu jsem zaťukala. Nic se neozvalo, a tak jsme vešli. Ložnice bylo skoro stejná jako ta naše, ale tady byly všude plakáty s famfrpálovými týmy. Ozývalo se jen klidné oddechování. V místnosti bylo pět postelí.
„Nevíš, která postel je Jamesovo?“ zašeptala jsem.
„Nevím, ale tahle je bráchovo a ta vedle je Martinovo. Zkus támhletu.“ Ukázala na další postel.
Opatrně jsem došla k posteli, na kterou ukázala Kate. Potichounku jsem se podívala za zatažená nebesa. Jakmile jsem uviděla tmavé vlasy, bylo mi jasné, že je to James.
„Jamesi.“ Trošku jsem s ním zatřásla. Nic. „Jamesi!“ zesílila jsem hlas a trošku víc s ním zatřásla.
„Nechte mě bejt, já chci spát,“ zavrčel.
„Jamesi, probuď se, musíme za McGonagallovou.“ Teď jsem s ním zatřásla už hodně.
Konečně se probudil. Protřel si oči a podíval se na mě. „Co tady děláš?“
„Probouzím tě. Musíme za tou McGonagallovou.“
„Ten včerejšek, to nebyl sen?“
„Ne, bohužel. Tak vstávej.“
„A pusa na dobré ráno nebude?“
„Jestli nevstaneš, tak ne,“ řekla jsem a chtěla vstát a odejít. To jsem ale udělat nemohla, protože mě stáhl k sobě. Po ránu nějak moc živej, pomyslela jsem si.
„Jamesi, jsi normální? Za chvíli máme být u McGonagallový, nechci přijít pozdě.“
„Ty jsi strašná.“
„Ty taky.“ Dala jsem mu tu pusu.
„Já vím,“ ušklíbl se.
„A teď už konečně vylez, jdu na tebe čekat do společenky,“ řekla jsem a odešla.
Úplně jsem zapomněla na to, že tam Kate zůstala. Ale jak ji znám, tak jí to vůbec nevadilo.
Vyšli jsme asi pět minut před desátou. Pomalu jsme procházeli školními chodbami. Došli jsme až ke kabinetu profesorky McGonagallové. Začala jsem se modlit, aby to nedopadlo jako v tom snu. James zaťukal.
„Dále!“ Vstoupili jsme dovnitř.
„Dobrý den,“ pozdravili jsme jednohlasně.
„Dobrý den. Posaďte se,“ pokynula nám profesorka McGonagallová. Posadili jsme se a mlčky čekali na to, co nám chce říct. „Včera jste mne velice překvapili. Čekala jsem od vás, že jste dostali rozum.“ Odmlčela se.
Prosím, ať neřekne, že jí máme podat odznak! Prosím! Prosím!
„Promluvila jsem si panem ředitelem a oba jsme se shodli na tom, že vám dáme školní trest. Ale jestli se to bude opakovat, tak už nedostanete jen školní trest.“ Mně spadl takovej šutr ze srdce. Čekala jsem, že to bude horší. „Kdy a kde máte nastoupit na školní trest, se dozvíte zítra ráno. Jestli nemáte žádné otázky, můžete odejít.“
Vstali jsme, já se na ni ještě usmála a s tichým „Na shledanou.“ jsme odešli. Jakmile se za námi zavřely dveře, skočila jsem Jamesovi okolo krku.
„Z čeho jsi tak šťastná? Vždyť máme školní trest.“
„Já jsem se totiž hrozně bála, že by nám vzala odznaky.“
„Tobě? To si ze mě děláš srandu.“
„Nedělám, mně se o tom dokonce i zdálo.“
„Panebože, ty jsi blázen. Kvůli takový kravině? Pojď, radši jdeme na snídani.“
„Já už jsem byla. Jdu za Kate, určitě bude chtít vědět, jak to dopadlo,“ řekla jsem mu a dala pusu.
Vešla jsem do společenský místnosti a rozhlížela se po Kate. Tu jsem nikde nezahlídla, a tak jsem chtěla vyrazit do naší ložnice. V tom mě ale zastavil hlas Nicoly Darkové.
„Máš ještě odznáček, Malfoyová?“ Neodpověděla jsem a šla dál. „Copak? Že by nám vydržela primuska jen tři dny?“ ušklíbla se a začala se smát.
Nechápu, jak se někdo může smát vlastním kecům, který nejsou vůbec vtipný.
To už mě naštvalo, a tak jsem se na ni otočila. „Já jsem tě varovala, Nicolo. Ještě dneska ti řeknu, kde a kdy se máš dostavit na školní trest.“
Přestala se smát a blbě na mě čuměla. Přeci jenom není tak blbá, jak jsem si do teď myslela. Celkem rychle to pochopila.
Jenom její kamarádky se pořád smály. Jak se někdo může bavit s tak nechápavými lidmi? To nikdy nepochopím.
„Vy byste snad taky chtěly školní trest?“ zeptala jsem se jich. Ještě chvilku se smály, ale potom si konečně uvědomily, co jsem řekla. Jen zakroutily hlavou a koukaly na mě stejně blbě jako jejich vůdkyně Nicola. Ušklíbla jsem se a vydala do ložnice hledat Kate, a když tak i Ginny.
V ložnici nikdo nebyl. To znamenalo, že Ginny je určitě na snídani a Kate je buď s ní, nebo je ještě pořád u kluků v ložnici. Proto jsem se vydala do Velké síně.
Dopoledne uteklo rychle. Seděli jsme ve společence a povídali si. Okolo nás zrovna procházela Nicola Darková. Zabíjela mě pohledem.
„Co jí zase je?“ zeptala se Ginny.
Až teď jsem si vzpomněla, že jsem ji dala školní trest. „Dostala ode mě školní trest.“
„To si děláš srandu,“ řekla Kate.
„Ne, myslím to smrtelně vážně. Akorát nevím, kde se bude konat.“
„Tady pánové znají skoro celý hrad a ty máš ten plán, takže si najdi nějakou místnost, která se nepoužívá,“ navrhla Kate.
„Můžu jít s tebou?“ zeptala se Ginny.
„Jako na ten trest?“
„Ne, na záchod,“ odpověděla ironicky.
„Jestli chceš, ale bude to nuda.“
„Já to nějak přežiju. Přeci si nemůžu nechat ujít Darkovou na školním trestu.“
„Jamesi, poraď mi nějakou nepoužívanou učebnu.“
„Prosím tě, co ti tak hrozného udělala, že jsi ochotná s ní strávit večer?“ zeptal se.
„Zaprvé, uráží mě i mé kamarádky, zadruhé, je to namyšlená kráva, a zatřetí se mi snaží přebrat kluka, jestli sis ještě nevšiml.“
„Ty žárlíš?“ zeptal se překvapeně.
„Na ni? Ne. Nebo bych snad měla?“
„Samozřejmě, že ne.“ Dal mi pusu na tvář.
„Znáš nějakou nepoužívanou učebnu? Já si žádnou nepamatuju.“
„Pojď, nějakou ti ukážu.“ Vzal mě za ruku a zvedl ze sedačky.
Došli jsme do jedné staré učebny v severní věži. Na stranách byly staré lavice, všude byla špína a prach. Vůbec netuším, co se tady mohlo učit. Mohlo to být cokoli.
Pomocí kouzel jsem vyčistila jeden stůl a čtyři židle. Sedla jsem si teď už na čistý stůl a rozhlížela se po třídě. Tolik špíny a prachu jsem snad v životě neviděla. Ale na jeden školní trest to bude stačit.
„Proč vlastně nemáš ráda, Nicolu Darkovou?“ zeptal se mě James.
„Já ani nevím. Dřív mi tolik nevadila, ale teď…“
„Ale teď co? Co ti udělala?“
„Fakt tě to zajímá nebo jen nemáš, co říct?“
„Já bych raději nemluvil,“ řekl a políbil mě.
Přetáhla jsem mu přes hlavu ten hrozný svetr, co musíme nosit k hábitu, a začala mu rozepínat košili. Já jsem na sobě měla taky ještě košili, ale ta moje mi pomalu padala dolu z ramen.
Dveře do učebny se otevřely. Dovnitř vstoupili nějací dva kluci. Chvilku se rozhlíželi a potom si nás konečně všimli.
„Do prdele! To je Malfoyová a Potter. Padáme,“ řekl jeden a okamžitě vyletěl pryč.
„Sorry!“ křikl na nás ještě ten druhý a vytratil se taky.
„My máme fakt smůlu. Pokaždé, když jsme spolu sami, někdo přijde,“ postěžoval si James.
„Tak příště musíme zamknout.“
„Snad si na to příště vzpomeneme.“
„Kdo ví.“
Okolo čtvrté odpoledne jsem si odchytla Nicolu.
„Co chceš, Malfoyová?“
„Jdu ti oznámit tvůj školní trest. V šest hodin buď tady ve spolčence, potom půjdeme někam jinam,“ řekla jsem jí a odešla pryč.
Za deset minut šest jsem se vydala do společenský místnosti. Ginny šla se mnou. Vzala jsem s sebou pár pergamenů, brk a inkoust. Nicola přišla přesně v šest. Myslela jsem si, že buď přijde pozdě, nebo vůbec, celkem mě překvapila.
Došly jsme do učebny. Položila jsem pergameny, brk a inkoust na stůl. „Tak si sedni, na co čekáš?“ řekla jsem jí a posadila se.
Nicola mě probodla pohledem, ale posadila se taky. „Co mám dělat? Chci to mít co nejdřív za sebou.“
„Takže si vezmi brk a začni psát větu: Už nikdy nebudu urážet ani pomlouvat Annu Malfoyovou a její kamarádky, nikdy nebudu pochybovat o tom, že je primuska a dám ruce pryč od jejího kluka.“ Nadiktovala jsem jí větu. Ginny se na mě ušklíbla a koukala se, jak Nicola píše.
„Kolikrát to mám napsat?“
„Zatím stokrát, ale jestli si tu větu vezmeš k srdci, tak klidně i méněkrát,“ řekla jsem a dala si nohy na další židli.
Nicola neřekla už ani slovo a začala opisovat. Ginny si vzala sebou knihu, a tak si začala číst. Já jsem se nejprve kochala nad opisováním mé věty. To mě ale přestalo po chvíli bavit, a tak jsem se šla podívat, co je v tady v té třídě. Bohužel jsem nenašla nic zajímavého, a tak jsem zase pozorovala Nicoly ruku, jak opisuje větu.
„Kolikátou máš větu?“ zeptala jsem se asi po hodině.
„Čtyřicátou sedmou.“
„A chceš pokračovat nebo si snad už pochopila, co nemáš dělat?“
„Zapomeň na to, že bych dala ruce pryč od Pottera.“
„Jak myslíš, tak piš. Já mám času dost.“
„Hele, já si jdu pro jednu knihu, nechceš něco?“ zeptala se mě Ginny.
„Jestli budeš tak hodná, tak mi dones ty dějiny Bradavic.“
„Jasně, za chvilku jsem tu,“ řekla a odešla pryč.
Otočila jsem se zpátky na Nicolu. „To jsi myslela vážně s Jamesem nebo mě chceš jen naštvat?“
„Co si myslíš, Malfoyová? Snad jsem ti první den vysvětlila, že ty jsi jen špína.“
„Jsi si jistá?“
„Samozřejmě.“
„Tak piš dál.“
„Stejně mě zajímá, proč s tebou Potter chodí. To jsi tak dobrá v posteli nebo co?“
„Jdi se ho zeptat sama.“
„Taky že půjdu. Nechápu totiž kluka, kterej dá přednost tobě přede mnou.“
„Nejsi trošku domýšlivá?“
„Ne, akorát vím, kdo je tady lepší.“
„To už jsi pochopila, co nemáš dělat, že nepíšeš?“
„Ne, nepochopila a taky nikdy nepochopím.“
„Tak piš!“
Zase se sklonila k pergamenu a začala opisovat. Neznám člověka, kterého bych takhle nenáviděla. To i Jamese jsem měla před rokem radši než ji. Kráva. Udělám ji z šestého ročníku peklo. Na mě jen tak nezapomene.
Asi za deset minut přišla Ginny. Podala mi knihu a podívala se, kolik toho Nicola zatím napsala. Potom si zase sedla a začala si číst jinou knihu.
Já jsem si otevřela Podrobné dějiny Bradavické školy čar a kouzel. Začala jsem si číst o životě Godrica Nebelvíra. Sice to není moc záživný, ale lepší než čumět do blba.
Po další hodině jsem se znovu zeptala kolik má vět.
„Devadesát šest.“
„A už víš, co nemáš dělat?“
„Vím, ale nikdy to nedodržím.“
„Mně je to jedno, já mám času dost. Tak piš dál,“ pokrčila jsem rameny a zase se začetla do knihy.
Asi za půl hodiny někdo zaklepal na dveře.
„To jsem já, James. Pusť mě dovnitř.“ Odemkla jsem dveře. James vešel dovnitř a sedl si. Když si sednul, Nicola se na něj zářivě usmála, měla jsem sto chutí jí ukopnout hlavu.
„Jak dlouho jste tady?“ zeptal se a díval se, jak Nicola opisuje.
„Asi dvě hodiny a půl. Proč?“ řekla jsem.
„Jen tak. Co opisuje za větu?“
„Už nikdy nebudu urážet ani pomlouvat Annu Malfoyovou a její kamarádky, nikdy nebudu pochybovat o tom, že je primuska a dám ruce pryč od jejího kluka.“
„Jak tě tohle napadlo?“
„Nelíbí?“
„Samozřejmě, že líbí.“
Nicola nás pozorovala. „Řekl ti snad někdo, abys přestala?“ zeptala jsem se jí.
„Jamesi, proč vlastně chodíš s Malfoyovou? Vždyť je tady plno o hodně lepších holek, než je ona.“ Úplně mě ignorovala a debilně se usmívala na Jamese.
„Třeba ty, ne?“ řekla jsem.
„Třeba já.“ Tak tohle není opravdu vůbec domýšlivý člověk.
To jsem tedy zvědavá, co odpoví. „To si opravdu myslíš? Já bych neřekl, že tady je lepší holka.“ Odpověděl a políbil mě.
Nicola s Ginny na nás zírali jak na přízraky. A já jsem zírala na Jamese. To bylo hezký. V životě by mě nenapadlo, že by tohle o mně řekl. A kdo jo? Nicola by to určitě nebyla.
Nicola napsala větu asi stopadesátkrát, potom si konečně uvědomila, že bude lepší mi všechno odkývat. Už neměla naštěstí žádný blbý kecy, ale to bylo asi díky tomu, že tam s námi byl James. Do společenské místnosti jsme se vrátili asi ve čtvrt na deset. Byla jsem celkem ospalá, a tak jsem okamžitě zalezla do postele.
